Terraneo Festival, Šibenik (HR), 7. – 9. 8. 12
14.8.2012 | Autor: Ladislav Řehounek | sekce: živě
Pro koho by nebyla lákavá myšlenka spojit dovolenou u moře s návštěvou hudebního festivalu? Letos už podruhé takovou možnost nabídlo Terraneo, festival pořádaný v oblíbeném chorvatském letovisku Šibenik ležícím zhruba sedmdesát kilometrů od Splitu. Už loňský premiérový ročník přinesl The National, Mogwal, La Roux, The Fall, Nouvelle Vague, The Raveonettes, Crystal Castles nebo Janelle Monáe, protentokrát pořadatelé vsadili na The XX, The Roots, Swans, The Notwist, The Vaccines, Friendly Fires, Thievery Corporation, The Ting Tings a řadu dalších. Dramaturgická linie je jasně čitelná: prostor dostávají prověřená jména alternativního okraje mainstreamu, stejně jako zajímavá jména z vod čisté alternativy.
Hlavní program festivalu trval tři dny, od úterka do čtvrtka. V pátek následovala ještě DJská afterparty a takřka celý týden – od pondělka do soboty – byl otevřen festivalový kemp. Pojem „dovolená“ rozhodně není jen pouhou vábničkou.
Ubytování
Zvlášť při zvažování nad pobytem v kempu je ale třeba mít na vědomí, že teploty v Chorvatsku během léta jsou opravdu vysoké. Pořadatelé tomu přizpůsobují program, který se rozjíždí teprve okolo šesté večerní a táhne se pozdních nočních hodin. Když vám pak ale před osmou ráno den co den začíná pařit na stan, moc se za ten týden nevyspíte. To při ceně, která za osobu vycházela v přepočtu na více jak 700 Kč, nebyla žádná výhra.
Vyprahlá půda jde navíc ruku v ruce s absencí jakékoliv zeleně, všudypřítomné jsou na zemi spíš kameny. Je třeba ale uznat, že se pořadatelé snažili kempujícím pobyt všemožnými způsoby zpříjemnit, ať už nejrůznějšími workshopy v průběhu dne, tak především zázemím. V centru kempu vyrostla příjemná oddychová zóna s houpacími sítěmi zavěšenými na stromech a nonstop fungujícím barem a bistrem, skutečně nadstandardní pak bylo sociální zázemí s dlouhou řadou sprch umístěných v budkách typu Toi Toi.
Sečteno a podtrženo, jakkoliv oranizátoři dělají v rámci svých možností maximu, nebylo od věci dát před kempem přednost raději nějaké jiné formě ubytování, kterých Šibenik nabízí spoustu. Je ale třeba počítat s tím, že letní sezóna v Chorvatsku je prostě letní sezóna v Chorvatsku a bez včasné rezervace neuspějete.
Areál
Festival se odehrává v areálu bývalých kasáren ležících zhruba tři kilometry od centra Šibeniku, či chcete-li v půlce cesty mezi městem a beach resortem Solaris, což je jedno z takových těch míst, kde potkáváte davy českých rodinek konzumujících na pláži řízky přivezené z domova. V Solarisu přijde vhod rozlehlá a volně přístupná pláž s azurově čistým mořem, za vidění rozhodně stojí i pěkné středověké centrum Šibeniku. S oběma místy Terraneo spojují kyvadlové autobusy.
Centrem dění v hlavním festivalovém areálu je jakýsi bulvár se všemožnými stánky a bary, po kterém taky dojdete ke všem třem koncertním scénám. U nich je zajímavostí, že byly všech stran otevřené a kdyby tak nedejbože zapršelo, dost pravděpodobně by to znamenalo konec. Tak se ale nestalo, za celou dobu nepřišla sebemenší přeháňka. Celý festival se navíc odehrává na zpevněném povrchu mezi bývalými vojenskými budovami, takže holínky tady opravdu nejsou zapotřebí ani preventivně.
Asi největší zvláštností Terranea ale bylo složení návštěvníků. V celkovém součtu sice dorazily dobré dvě desítky tisíc lidí, největší podíl na tom ale měli turisté, kteří zkrátka přišli jenom proto, že se v místě, kde jsou na dovolené, něco děje. A právě ti si zaslouží velký dík, byť možná škodolibý. Zaprvé za to, že svou investicí do vstupenky přispěli na dobrý a zajímavý program, ačkoliv je nezajímal, a zadruhé za to, že se zdržovali u barů a nerušili svými rozhovory na koncertech, ačkoliv se tak nezřídka víc lidí tísnilo u barů než před scénami. Turista je spokojený, že je na akci, pořadatel je spokojený, že má návštěvnost, hudební fanoušek je spokojený, že si může koncert užít v klidu. Radost na všech frontách.
Úterý
Prvním zahraničním vystupujícím letošního Terranea byla britská experimentující písničkářka Anna Calvi. V případě jejích festivalových vystoupení vždy záleží na čase a místě. Ve dvě odpoledne při pětatřiceti stupních, jako tomu bylo před rokem na Frequency, je její hudba vyžadující aspoň lehké soustředění k nevydržení. O to příjemnější bylo, když v zemi mnohem tropičtější než Rakousko hrála za postupného stmívání, které mile dokreslovalo atmosféru.
Nejnáročnější poslech v rámci programu úvodního večera vyžadovali The Notwist a jejich indietronika s občasnými sklony k experimentování a nezřídka i táhlým, takřka post-rockovým pasážím. Ten však Němci jen nakousli, hvězdami žánru byli později angličtí 65daysofstatic, jenž za temného osvětlení přenesli Šibenik do zběsilé nadpozemskosti.
Z jiného světa bylo vystoupení electro-popové dvojice The Ting Tings. Pustit si sampl, do toho občas brnknout jednoduchý akord na kytaru a tvářit se jako hvězda sice zpěvačka Katie White zvládá, ale že by to bylo něčím jiným než slepou vývojovou větví hudebního businessu, se říct nedá. V jednoduchosti sice může být síla, jenomže jejich jednoduchost není silná, je úplně prázdná. A nic se na tom nemění ani s písněmi z druhé desky.
Festivalovou klasiku prezentovala britská electro-kytarovka Friendly Fires, která se po dvou deskách stávají v evropském měřítku něčím, jako je u nás dejme tomu Vypsaná fixa. Neurazí, ale narazíte na ně na každém rohu a účast na jejich koncertu není žádným svátkem.
Závěr koncertního večera patřil dvojici dvojicí, které ve druhé půlce 90. let prosluly na elektronické scéně, Thievery Corporation a Groove Armada. Leckterý kempující už sice jel z posledních sil, Thievery Corporation se ale jejich funkem a chilloutem rozjetým tak, že nakonec chilloutem není, stále vcelku dařilo držet atmosféru v roztančeném duchu. Zatímco Andy Cato a Tom Findlay odehráli regulérní živý set a nechali se doprovázet několika živými muzikanty a vokalistkou, Groove Armada vše završila jen DJským setem.
Středa
Středeční program nabídl sérii několika kytarovek z Británie, kterou rozjeli We Were Promised Jetpacks. Hudebně vycházejí z post-punku, mají ale určitou garážovou syrovost. Od jiných kapel se navíc liší už na první pohled: nic jim totiž neříká pojem „image“. Hrají v civilním oblečení, jako tady Franta odvedle s kámošema. Ne, nechci dělat komára z velblouda, ale absence image je dneska u kytarovek něčím tak neobvyklým, že to za zmínku stojí.
To vystajlovaní klučíci z The Horrors byli jejich pravým opakem. Jejich set přitom ani zdaleka nebyl tak energický a dobrý, jako předvedli o chvíli dříve We Were Promised Jetpacks. Horrors jsou naopak příkladem kapely, která v zásadě nemá co nabídnout a skrze image a pózy zakrývá svou průměrnost.
Následní The Vaccines, mimochodem jejich kytarista Freddie Cowan je bratrem baskytaristy Toma Cowana právě z Horrors, sice také nepřinášejí nic převratného, zato se ale alespoň neukrývají za žádnou masku. Navíc to, že má člověk vryty v podvědomí písně z jejich nové desky - osobně jsem s nimi měl za poslední týdny tu čest už potřetí – ještě před jejím vydáním, svědčí o talentu složit jasný hit.
Z jiného soudku je hudba kanadského písničkáře Dana Mangana. Zaujmout by vás mohl, pokud se vám líbí třeba naléhavost zpěvu Glena Hansarda nebo hudba Manganova krajana Destroyera. Podobně jako on má v repertoáru silné jemné písně, umocněné smyčcy nebo dechy, stejně jako dokáže přejít k folk-rockové poloze, navíc se občas přibližuje dokonce i bluegrassu. V konečném zúčtování šlo možná o nejsilnější koncert celého festivalu.
Stephen Malkmus se ve své době proslavil díky kapele Pavement, v Chorvatsku se ale představil se svým vlastním projektem The Jicks. Stále si nese jistou dravost a určité odlesky punkové nekompromisnosti, je ale také zdatným písničkářem. Prostě nic neřeší a hraje. Jedno s druhým spolu dalo vzniknout dobrému výsledku.
Vrcholem středečního večera byl živý hip-hop, soul, funk a špetka toho acid jazzu v podání Američanů The Roots. I po čtvrtstoletí svého působení jsou stále ve formě a stále hledají nové cesty. Přestože navzdory statutu headlinerů byla atmosféra během jejich koncertu trochu poznamenána právě tím, že spousta lidí na festival přišla jen popít a davem před scénou se dalo procházet křížem krážem, Roots nezklamali. Umějí to na scéně rozjet a ti, kteří přišli na ně, mohli být spokojeni.
Čtvrtek
Jednou z exkluzivit Terranea bylo vystoupení americké dvojice Yip Deceiver, která zde odehrála jediný evropský koncert letošního léta. Jméno Yip Deceiver samo o sobě sice není příliš známé, když ale zjistíme, že jde o boční projekt dvou členů ulítlého indie-popového spolku of Montreal, Davida Pierce a Nicolase Dobbratze, jsme doma. Ve zvuku ani v prezentaci Yip Deceiver k of Montreal nemají příliš daleko, jejich kořeny jsou znát, i v minialturní dvojčlenné sestavě se jim ale podařila zábavná performance. Zatím vydali jedno EP a už docela dlouha slibují a odkládají album, uvidíme tedy, co se z toho vyklube.
Po Yip Deceiver ještě na vedlejší scéně dohrávali američtí Swans, legendy noise-rocku pověstné velmi hlasitými koncerty. Tentokrát hladina hluku byla tak vysoko, že se koncert nepříjemně poslouchal bez ohledu na vzdálenost od pódia i se špunty v uších. Takové je holt riziko nekompromisního přístupu.
Přívětivějšími z veteránů byli The Jon Spencer Blues Explosion. Modří vědí, že ono blues v názvu odkazuje spíše na kořeny trojice muzikantů: blues se v jejich případě snoubí se špinavým garážovým rockem, který sice ctí tradice, ale nelpí na nich. Příjemný koncert.
Hlavními hvězdami závěrečného koncertního večera byli britští The XX. Vydání nového alba se přiblížilo, očekávání rostou, svou poklidnou hudbou ale jako kdyby XX chtěli naznačit, ať zůstaneme v klidu a jednoduše se necháváme unášet. Podobně jako o měsíc dříve na polském Open'er Festivalu se jim jejich zasněným dream-popem povedlo i zde vytvořit sevřenou komorní atmosféru a zasloužit se o důstojné vyvrcholení celých tří dnů.
O dojezd se pak postaral ještě rakouský electro-swingový Parov Stelar Band. Sestava laptop/saxofon/bicí/zpěv však v kontrastu s The XX nenabídla nic víc než tytéž stále se opakující motivy, které se jen běhen koncertu stačily zrecyklovat nesčetněkrát, a nepřirozeně vyumělkovaný zpěv. Pod velkolepě se tvářícím obalem se skrýval jen syntetický obsah plný falešného veselí.
Takže...
Tak tedy rekapitulujme. Terraneo je opravdu jedinečný festival nabízíející příležitost spojit jedno příjemné s druhým: užít si dovolenou a ještě navrch kapely. Pro hudebního fanouška ideální představa léta. Hledat podobný koncept, který by byl takto dotažený, to by bylo jako hledání - promiňte mi tu klišovitou frázi - jehlu v kupce sena.
Dramaturgie nabídla zajímavý průsečík alternativy a mainstreamu, třebaže nepřinesla tolik příležitostí k objevování nové hudby, jako třeba lotyšský Positivus, a spíše sázela na jistoty. Škoda taky, že z výběr lokálních kapel se neukázal jako právě nejzajímavější či mající potenciál zaujmout zahraničí. Ovšem že v textu nepadalo mnoho negativních narážek na organizaci, jednoduše reflektuje dobrou připravu akce, organizační stránce se toho vytknout opravdu mnoho nedá.
Před návštěvou je ale třeba zvažovat, jaké formě ubytování dát přednost. Stan v tropickém Chorvatsku není nejpříjemnější volbou, zvlášť když Šibenik nabízí celou řadu možností, počínaje levnými hostely, konče drahými hotely. A podobné je to i s cestou, která se dá podniknout jak luxusně, tak lowcoastově.
Terraneo festival, Šibenik (HR), 7. - 9. 8. 12
Pro koho by nebyla lákavá myšlenka spojit dovolenou u moře s návštěvou hudebního festivalu? Letos už podruhé takovou možnost nabídlo Terraneo, festival pořádaný v oblíbeném chorvatském letovisku Šibenik ležícím zhruba sedmdesát kilometrů od Splitu. Už loňský premiérový ročník přinesl The National, Mogwal, La Roux, The Fall, Nouvelle Vague, The Raveonettes, Crystal Castles nebo Janelle Monáe, protentokrát pořadatelé vsadili na The XX, The Roots, Swans, The Notwist, The Vaccines, Friendly Fires, Thievery Corporation, The Ting Tings a řadu dalších. Dramaturgická linie je jasně čitelná: prostor dostávají prověřená jména alternativního okraje mainstreamu, stejně jako zajímavá jména z vod čisté alternativy.
Hlavní program festivalu trval tři dny, od úterka do čtvrtka. V pátek následovala ještě DJská afterparty a takřka celý týden – od pondělka do soboty – byl otevřen festivalový kemp. Pojem „dovolená“ rozhodně není jen pouhou vábničkou.
Ubytování
Zvlášť při zvažování nad pobytem v kempu je ale třeba mít na vědomí, že teploty v Chorvatsku během léta jsou opravdu vysoké. Pořadatelé tomu přizpůsobují program, který se rozjíždí teprve okolo šesté večerní a táhne se pozdních nočních hodin. Když vám pak ale před osmou ráno den co den začíná pařit na stan, moc se za ten týden nevyspíte. To při ceně, která za osobu vycházela v přepočtu na více jak 700 Kč, nebyla žádná výhra.
Vyprahlá půda jde navíc ruku v ruce s absencí jakékoliv zeleně, všudypřítomné jsou na zemi spíš kameny. Je třeba ale uznat, že se pořadatelé snažili kempujícím pobyt všemožnými způsoby zpříjemnit, ať už nejrůznějšími workshopy v průběhu dne, tak především zázemím. V centru kempu vyrostla příjemná oddychová zóna s houpacími sítěmi zavěšenými na stromech a nonstop fungujícím barem a bistrem, skutečně nadstandardní pak bylo sociální zázemí s dlouhou řadou sprch umístěných v budkách typu Toi Toi.
Sečteno a podtrženo, jakkoliv oranizátoři dělají v rámci svých možností maximu, nebylo od věci dát před kempem přednost raději nějaké jiné formě ubytování, kterých Šibenik nabízí spoustu. Je ale třeba počítat s tím, že letní sezóna v Chorvatsku je prostě letní sezóna v Chorvatsku a bez včasné rezervace neuspějete.
Areál
Festival se odehrává v areálu bývalých kasáren ležících zhruba tři kilometry od centra Šibeniku, či chcete-li v půlce cesty mezi městem a beach resortem Solaris, což je jedno z takových těch míst, kde potkáváte davy českých rodinek konzumujících na pláži řízky přivezené z domova. V Solarisu přijde vhod rozlehlá a volně přístupná pláž s azurově čistým mořem, za vidění rozhodně stojí i pěkné středověké centrum Šibeniku. S oběma místy Terraneo spojují kyvadlové autobusy.
Centrem dění v hlavním festivalovém areálu je jakýsi bulvár se všemožnými stánky a bary, po kterém taky dojdete ke všem třem koncertním scénám. U nich je zajímavostí, že byly všech stran otevřené a kdyby tak nedejbože zapršelo, dost pravděpodobně by to znamenalo konec. Tak se ale nestalo, za celou dobu nepřišla sebemenší přeháňka. Celý festival se navíc odehrává na zpevněném povrchu mezi bývalými vojenskými budovami, takže holínky tady opravdu nejsou zapotřebí ani preventivně.
Asi největší zvláštností Terranea ale bylo složení návštěvníků. V celkovém součtu sice dorazily dobré dvě desítky tisíc lidí, největší podíl na tom ale měli turisté, kteří zkrátka přišli jenom proto, že se v místě, kde jsou na dovolené, něco děje. A právě ti si zaslouží velký dík, byť možná škodolibý. Zaprvé za to, že svou investicí do vstupenky přispěli na dobrý a zajímavý program, ačkoliv je nezajímal, a zadruhé za to, že se zdržovali u barů a nerušili svými rozhovory na koncertech, ačkoliv se tak nezřídka víc lidí tísnilo u barů než před scénami. Turista je spokojený, že je na akci, pořadatel je spokojený, že má návštěvnost, hudební fanoušek je spokojený, že si může koncert užít v klidu. Radost na všech frontách.
Úterý
Prvním zahraničním vystupujícím letošního Terranea byla britská experimentující písničkářka Anna Calvi. V případě jejích festivalových vystoupení vždy záleží na čase a místě. Ve dvě odpoledne při pětatřiceti stupních, jako tomu bylo před rokem na Frequency, je její hudba vyžadující aspoň lehké soustředění k nevydržení. O to příjemnější bylo, když v zemi mnohem tropičtější než Rakousko hrála za postupného stmívání, které mile dokreslovalo atmosféru.
Nejnáročnější poslech v rámci programu úvodního večera vyžadovali The Notwist a jejich indietronika s občasnými sklony k experimentování a nezřídka i táhlým, takřka post-rockovým pasážím. Ten však Němci jen nakousli, hvězdami žánru byli později angličtí 65daysofstatic, jenž za temného osvětlení přenesli Šibenik do zběsilé nadpozemskosti.
Z jiného světa bylo vystoupení electro-popové dvojice The Ting Tings. Pustit si sampl, do toho občas brnknout jednoduchý akord na kytaru a tvářit se jako hvězda sice zpěvačka Katie White zvládá, ale že by to bylo něčím jiným než slepou vývojovou větví hudebního businessu, se říct nedá. V jednoduchosti sice může být síla, jenomže jejich jednoduchost není silná, je úplně prázdná. A nic se na tom nemění ani s písněmi z druhé desky.
Festivalovou klasiku prezentovala britská electro-kytarovka Friendly Fires, která se po dvou deskách stávají v evropském měřítku něčím, jako je u nás dejme tomu Vypsaná fixa. Neurazí, ale narazíte na ně na každém rohu a účast na jejich koncertu není žádným svátkem.
Závěr koncertního večera patřil dvojici dvojicí, které ve druhé půlce 90. let prosluly na elektronické scéně, Thievery Corporation a Groove Armada. Leckterý kempující už sice jel z posledních sil, Thievery Corporation se ale jejich funkem a chilloutem rozjetým tak, že nakonec chilloutem není, stále vcelku dařilo držet atmosféru v roztančeném duchu. Zatímco Andy Cato a Tom Findlay odehráli regulérní živý set a nechali se doprovázet několika živými muzikanty a vokalistkou, Groove Armada vše završila jen DJským setem.
Středa
Středeční program nabídl sérii několika kytarovek z Británie, kterou rozjeli We Were Promised Jetpacks. Hudebně vycházejí z post-punku, mají ale určitou garážovou syrovost. Od jiných kapel se navíc liší už na první pohled: nic jim totiž neříká pojem „image“. Hrají v civilním oblečení, jako tady Franta odvedle s kámošema. Ne, nechci dělat komára z velblouda, ale absence image je dneska u kytarovek něčím tak neobvyklým, že to za zmínku stojí.
To vystajlovaní klučíci z The Horrors byli jejich pravým opakem. Jejich set přitom ani zdaleka nebyl tak energický a dobrý, jako předvedli o chvíli dříve We Were Promised Jetpacks. Horrors jsou naopak příkladem kapely, která v zásadě nemá co nabídnout a skrze image a pózy zakrývá svou průměrnost.
Následní The Vaccines, mimochodem jejich kytarista Freddie Cowan je bratrem baskytaristy Toma Cowana právě z Horrors, sice také nepřinášejí nic převratného, zato se ale alespoň neukrývají za žádnou masku. Navíc to, že má člověk vryty v podvědomí písně z jejich nové desky - osobně jsem s nimi měl za poslední týdny tu čest už potřetí – ještě před jejím vydáním, svědčí o talentu složit jasný hit.
Z jiného soudku je hudba kanadského písničkáře Dana Mangana. Zaujmout by vás mohl, pokud se vám líbí třeba naléhavost zpěvu Glena Hansarda nebo hudba Manganova krajana Destroyera. Podobně jako on má v repertoáru silné jemné písně, umocněné smyčcy nebo dechy, stejně jako dokáže přejít k folk-rockové poloze, navíc se občas přibližuje dokonce i bluegrassu. V konečném zúčtování šlo možná o nejsilnější koncert celého festivalu.
Stephen Malkmus se ve své době proslavil díky kapele Pavement, v Chorvatsku se ale představil se svým vlastním projektem The Jicks. Stále si nese jistou dravost a určité odlesky punkové nekompromisnosti, je ale také zdatným písničkářem. Prostě nic neřeší a hraje. Jedno s druhým spolu dalo vzniknout dobrému výsledku.
Vrcholem středečního večera byl živý hip-hop, soul, funk a špetka toho acid jazzu v podání Američanů The Roots. I po čtvrtstoletí svého působení jsou stále ve formě a stále hledají nové cesty. Přestože navzdory statutu headlinerů byla atmosféra během jejich koncertu trochu poznamenána právě tím, že spousta lidí na festival přišla jen popít a davem před scénou se dalo procházet křížem krážem, Roots nezklamali. Umějí to na scéně rozjet a ti, kteří přišli na ně, mohli být spokojeni.
Čtvrtek
Jednou z exkluzivit Terranea bylo vystoupení americké dvojice Yip Deceiver, která zde odehrála jediný evropský koncert letošního léta. Jméno Yip Deceiver samo o sobě sice není příliš známé, když ale zjistíme, že jde o boční projekt dvou členů ulítlého indie-popového spolku of Montreal, Davida Pierce a Nicolase Dobbratze, jsme doma. Ve zvuku ani v prezentaci Yip Deceiver k of Montreal nemají příliš daleko, jejich kořeny jsou znát, i v minialturní dvojčlenné sestavě se jim ale podařila zábavná performance. Zatím vydali jedno EP a už docela dlouha slibují a odkládají album, uvidíme tedy, co se z toho vyklube.
Po Yip Deceiver ještě na vedlejší scéně dohrávali američtí Swans, legendy noise-rocku pověstné velmi hlasitými koncerty. Tentokrát hladina hluku byla tak vysoko, že se koncert nepříjemně poslouchal bez ohledu na vzdálenost od pódia i se špunty v uších. Takové je holt riziko nekompromisního přístupu.
Přívětivějšími z veteránů byli The Jon Spencer Blues Explosion. Modří vědí, že ono blues v názvu odkazuje spíše na kořeny trojice muzikantů: blues se v jejich případě snoubí se špinavým garážovým rockem, který sice ctí tradice, ale nelpí na nich. Příjemný koncert.
Hlavními hvězdami závěrečného koncertního večera byli britští The XX. Vydání nového alba se přiblížilo, očekávání rostou, svou poklidnou hudbou ale jako kdyby XX chtěli naznačit, ať zůstaneme v klidu a jednoduše se necháváme unášet. Podobně jako o měsíc dříve na polském Open'er Festivalu se jim jejich zasněným dream-popem povedlo i zde vytvořit sevřenou komorní atmosféru a zasloužit se o důstojné vyvrcholení celých tří dnů.
O dojezd se pak postaral ještě rakouský electro-swingový Parov Stelar Band. Sestava laptop/saxofon/bicí/zpěv však v kontrastu s The XX nenabídla nic víc než tytéž stále se opakující motivy, které se jen běhen koncertu stačily zrecyklovat nesčetněkrát, a nepřirozeně vyumělkovaný zpěv. Pod velkolepě se tvářícím obalem se skrýval jen syntetický obsah plný falešného veselí.
Takže...
Tak tedy rekapitulujme. Terraneo je opravdu jedinečný festival nabízíející příležitost spojit jedno příjemné s druhým: užít si dovolenou a ještě navrch kapely. Pro hudebního fanouška ideální představa léta. Hledat podobný koncept, který by byl takto dotažený, to by bylo jako hledání - promiňte mi tu klišovitou frázi - jehlu v kupce sena.
Dramaturgie nabídla zajímavý průsečík alternativy a mainstreamu, třebaže nepřinesla tolik příležitostí k objevování nové hudby, jako třeba lotyšský Positivus, a spíše sázela na jistoty. Škoda taky, že z výběr lokálních kapel se neukázal jako právě nejzajímavější či mající potenciál zaujmout zahraničí. Ovšem že v textu nepadalo mnoho negativních narážek na organizaci, jednoduše reflektuje dobrou připravu akce, organizační stránce se toho vytknout opravdu mnoho nedá.
Před návštěvou je ale třeba zvažovat, jaké formě ubytování dát přednost. Stan v tropickém Chorvatsku není nejpříjemnější volbou, zvlášť když Šibenik nabízí celou řadu možností, počínaje levnými hostely, konče drahými hotely. A podobné je to i s cestou, která se dá podniknout jak luxusně, tak lowcoastově.
Terraneo festival, Šibenik (HR), 7. - 9. 8. 12
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/zive/Terraneo-Festival-Sibenik-HR-7-9-8-12~14~srpen~2012/
Komentáře
&;
