Muzikus.cz homepage
přihlášení uživatele
PŘIHLÁŠENÍ UŽIVATELE JE ZRUŠENÉ
vyhledávaní

festivalyPositivus Festival, Salacgrīva (LV), 20. - 21. 7. 12

5.8.2012 | Autor: Ladislav Řehounek | sekce: živě
Positivus Festival 2012:

reportáž:
>> reportáž

fotogalerie:
>> 1. část
>> 2. část

Nedalo se jinak. Poté, jaký dojem zanechal loňský Positivus Festival, byl návrat do lotyšské Salacgrīvy nepsanou nutností. Šestý ročník pokračoval v kolejích, jaké si pořadatelé vytyčili v uplynulých letech. Čerstvé hudební objevy se setkávají se známými klasiky z vod alternativy i mainstremu. Keane, Manic Street Preachers, Damien Rice nebo The Vaccines – to je jen pár jmen z těch, která protentokrát hrála hlavní role.

Positivus není velkovýroba. Není to festival, který byste si dramaturgií, lokalitou nebo atmosférou zaměnili s celým zástupem jiných. Mimo samotné dramaturgie si pořadatelé dávají záležet na detailech, jakými jsou umělecká zákoutí a oddychové zóny. To je cesta, která jim přináší ovace. Cesta do malebného areálu, kde vedle sebe na nevelké ploše narazíte na otevřená prostranství, les i pláž, na kterou se letos vydalo něco přes dvacet tisíc lidí.

Obdivuhodný dramaturgický cit

Zvlášť obdivuhodný je cit, s jakým dramaturgie vybírá do programu nové kapely. Už v mnoha a mnoha případech totiž z Positivusových objevů vyrostly velké kapely. Jeden příklad za všechny? Tak třeba před rokem právě zde odehráli svůj vůbec první koncert na zahraničním (čti nebritském) open airu dnes oslavovaní Dry the River.

Pochopitelně se v programu objevuje i řada zajímavých jmen z Pobaltí - nejen Lotyšska, ale i Estonska a Litvy. Že má tamní scéna k nabídnutí více, než by se ze středoevropského pohledu mohlo zdát, jsme si řekli už loni. Západoevropská turné a účasti na velkých festivalech, jichž se dočkali estonští indie-folkaři Ewert and the Two Dragons nebo lotyšští synthi-popaři Instrumenti, to následně jen podtrhla. A ani letos o místní objevy nebyla nouze.

Next big baltic things

VIDEO: Tenfold Rabbit - Oblivion


Tenfolf Rabbit

Folk-rock, Tallinn (Estonsko)

Facebook / MySpace / YouTube

VIDEO: Audience Killers - Red Lights


Audience Killers

Shoegaze-pop, Riga (Lotyšsko)

BandCamp / FaceBook


Estonská indie-folková scéna

Nadějná estonská indie-folková scéna, to nejsou jenom Ewert and the Two Dragons. Dokázala to trojice Tenfold Rabbit (ano, zpěvák měl na sobě Ewertovic tričko), která vznikla teprve loni na podzim a na Positivusu zahájila program v malém stanu patronovaném lotyšský indie labelem I Love You Records (jehož produkce si sama o sobě zaslouží doporučení). Kapela stojí na klasickém melancholickém písničkářství, občasným použitím harmoniky však místy dostává lehce kabaretní nádech, jindy se naopak blíží spíše zámořským folk-rockovým kapelám. Krátkým akustickým setem, který po řádném koncertně odehráli ještě před prezentačním stánkem festivalu Tallinn Music Week, už pak jen podtrhli obrovský talent, který v sobě mají. Jednoznačná next big estonian thing, za rok si povíme.

Sami - už několikrát zmínění - Ewert and the Two Dragons svou stoupající hvězdu shrnuli jednou větou: „Předloni jsme hráli v malém stanu, loni už jsme hráli na větší scéně a letos jsme tady.“ Na hlavní scéně. V posílení o dechovou sekci se jejich písně posouvaly do nové dimenze, která chtě nechtě zasluhuje porovnání už nikoliv s britskou indie-folkovou vlnou, ale spíš s alternativně rockovými kapelami, jako jsou třeba The National. Ewert a spol. na velké stagi byli velkou kapelou.


Lotyšský shoegaze

Dalším milým objevem byli Audience Killers, mladá trojice z Rigy stojící někde na pomezí noise-popu, shoegaze a dream-popu. Bavíme se o kapele, která nestaví na originalitě, ovšem která má dar napsat silnou píseň. Melodie, emoce, muzikantství, nic z toho nechybělo. Dosud vydali jen dvě EP, rozhodně však stojí za to dát si na ně pozor. Next big latvian thing? Mají na to.

Těžko za objev označovat kapelu hrající patnáct let, ale i takové mohou pro cizince na zahraničním festivalu znamenat něco nového. Tramplini hrají alternativní pop zpívaný rodným jazykem, který v sobě nese špetku shoegaze i špetku retro nádechu, špetku přímočarosti i špetku experimentování. Občas by se dali přirovnat k jakýmsi Belle and Sebastian se skromnějším nástrojovým obsazením, atmosférou naopak jejich písně leckdy nemají daleko k takovým Death Cab for Cutie.

Jednou rukou bubnovat a druhou držet mikrofon...

Miláčky lotyšského publika ale byli hlavně pánové Shipsi a Reinsi s projektem Instrumenti. Před rokem zde odehráli utajený noční koncert v malém stanu, letos byli v pozici jednoznačných domácích taháků. Loňský debut Tru přinesl synthipop, rock i experimenty s elektronikou a dal najevo, že už nejde jen zábavu dvou kamarádů z a capella skupiny Cosmos. Až na baladickou Zemeslodes a coby přídavek její dvojče Pilnigi Viens ze setlistu zmizely domácím jazykem zpívané písně, naopak zazněla jedna novinka. Instrumenti mají dotaženou hudební stránku, image i show, ve které můžete klidně zahlédnou, jak Reinsi zvládá jednou rukou bubnovat a druhou držet mikrofon a zpívat. Proč taky ne, když oproti nedávným koncertům na středoevropských festivalech byla doprovodná kapela posílena o druhého bubeníka.


Naopak ve zcela intimním duchu se neslo vystoupení lotyšské písničkářky a klávesistky Elizabete Balčus. Její hudbu charakterizují citlivá aranžmá, místy až s nádechem klasiky. Oproti takové Alině Orlově ze sousední Litvy se ale díky doprovodu hudebnic hrajících na harfu a bicí blížila spíše k milému champer-popu.

Tři důvody, proč je Positivus výjimečným festivalem

(1) Dramaturgický cit: Je znát, že ten, kdo se tady stará o výběr kapel, sleduje aktuální scénu, nebojí se riskovat a přivézt na svou akci kapely, v kterých vidí naději. Kéž by takových pořadatelů bylo víc.

(2) Malebné prostředí: Kdo přijede, pochopí po první obchůzce. Les, oddechová zóna s houpacími sítěmi, prostor pro nezávislé umění, pláž.

(3) Reklama: Sám fakt, že pro uspořádání většího festivalu potřebujete sponzory, by se těžko zpochybňoval, stejně jako fakt, že sponzoři se na festivalu budou chtít prezentovat. Positivus si ale drží mantinely, přes které nejede vlak. Namísto obligátního obtěžování reklamami rozesetými po celém areálu stačí, když po vstupu projdete ulicí, kde jsou soustředěny leckdy poměrně kreativní atrakce partnerů... a tím to hasne.

Dry the River... A kdo dál?

Ovšem ani mezi přespolními zastoupení písničkářství nechybělo. Kdo by mohl následovat loňský objev Dry the River? Kromě profláknutých Fanfarlo, kteří si sem letos přijeli vynahradit v minulém roce zrušené vystoupení, pořadatelé vsadili třeba na písničkářku Lucy Rose a kapely Cashier No. 9, Jamie n Commons a Givers. Aneb britská folková invaze pokračuje; až na Američany Givers pocházejí všichni zmiňovaní z Ostrovů.


Lucy Rose, jíž má v září vyjít debutové album Like I Used To, se představila ve dvou polohách, nezřídka se vzájemně proplétajících. Jednak jako silná sólistka a jednak jako zpěvačka, která má za zády čtyřčlennou kapelu, s jejíž pomocí přechází od folk-rocku k indie-popu. Na debut rovněž čekající Jamie n Commons se procházejí cestičkou od folku k blues, nikoliv však v zaběhnutých konvencích, ale s indie-rockovým feelingem, Cashier No. 9, kteří před časem debutovali u labelu Bella Union, sází na mix folku a popu, a Givers, oproti tomu do písničkářství míchají něco málo elektroniky a rockového feelingu.

Ty electropopy

U objevů ještě zůstaneme, od různých tváří folku se ale přesuneme k různým tvářím electro-popu.
Britský producent Aaron Jerome loni způsobil poprask se svým jednočlenným projektem SBTRKT a stejnojmenným albem. O to zvědavější člověk je, jak asi může znít ve verzi „live“, která je ostatně na celém turné zdůrazňovaná. SBTRKT zahráli ve dvoučlenné sestavě a vedle syntetizátorů nechyběly ani živé klávesy, bicí ani zpěv. Narozdíl od alba ovlivněného dubstepem má tak Jerome na živo mnohem blíže třeba k synthipopovým projektům jako Toro y Moi či snad dokonce i M83. Palec nahoru.


V bílém oděné francouzské electro-kytarové duo Housse de Racket, jehož loňský debut Alesia vyšel na známém elektronickém labelu Kitsuné, se prezentuje chytlavými přímočarými melodiemi. Namítat, že důležitou roli hrají samply, by v dnešní době bylo z obliga. Live provedení v tomto případě rozhodně neznamená dva pány s laptopem, ale živou kytaru, bicí a zpěv. Housse de Racket jsou přístupní – zdráhají se experimentů a zůstávají věrni popovému duchu. Rozhodně neurazili.

Co se do kategorie „rozhodně neurazili“ zařadit nedá, to je švédský projekt Niki and the Dove. V tomto případě zřejmě není jiná možnost, než aby vám to celé buďto připadalo jako naprostá blbost nebo naopak jako něco na pokraji geniality. Podíl na tom má hlavně zpěvačka Malin Dahlström, její specifický hlas, který na živo vyznívá daleko výrazněji nežli na desce, výstřední oblečení, kreace i komunikace s publikem.

Fail Niki and the Dove

„Máte v Lotyšsku hory?“ – řev davu – „A máte hodně velké hory?“ – řev davu – „Výborně, dneska bychom měli všichni společně vyšplhat na tu nejvyšší horu.“

Modří vědí, že nejvyšší lotyšská hora měří 312 m. n. m.


Z půli cesty mezi Českem a Lotyšskem

Atmosféra při koncertu zpěvačky Brodky se sice ani zdaleka neblížila té, na jakou je zvyklá z domovského Polska, ale navzdory tomu, že její dosavadní repertoár je až na pár výjimek v polštině, bojovala statečně. Tím spíš, že to byl její první zahraniční festival (druhým bude zanedlouho maďarský Sziget). Abyste rozuměli, Brodka před pár lety vyhrála polskou mutaci SuperStar a podobně jako u nás Aneta Langerová je dnes jedinou vítězkou, kterou někdo bere vážně. Předloňskou deskou Granda ze sebe smyla nálepku „té z Idola“ a její hravý pop se zabydlel v playlistech alternativních posluchačů. Brodka je na pódiu bezprostřední, roztomilá, co se image týče trochu výstřední. Rozhodně stojí za to si počkat na chystanou desku v angličtině.

Král & Šok

Zřejmě největším šokem festivalu byl ovšem dav, který dokázal na svůj koncert přitáhnout King Charles, svým způsobem stále písničkář, ovšem mísící rock’n‘roll, surf-rock, reggae a pop. Těžko uvěřit tomu, že Brit, který teprve před pár měsíci vydal debutovou desku a běžně hrává v klubech nanejvýš pro pár stovek lidí, dokáže právě v Lotyšsku zaplnit nemalý prostor před druhou scénou tak, že se zde dá jen stěží pohnout. Stalo se. Kdo ví, třeba na tom měly podíl reference o jeho loňském vystoupení. Co do pódiové šou, lezení po konstrukcích a dalších výstřelků, jimiž je vyhlášený, se „král“ protentokrát krotil. Kdo ale přišel na hudbu, nelitoval.

Negativum...

Davy ovšem v úvodním večer nebyly jen specifikem koncertu King Charlese. Areál byl v páteční večer na hranici své kapacity, což jen umocňovalo už tak velký problém s enormním nedostatkem toalet. Jestliže už loni jich bylo málo a letos na stejný počet připadalo víc lidí, něco nebylo v pořádku. Toť hlavní stinná stránka festivalu.


Britské kytary a „kytary“

Sázky na jistotu mají vedle množství svěžích jmen na Positivusu rovněž své pevné místo. Do pozice kapely, která má přitáhnout masy, letos byli pasováni britští Keane. Nepřivezli si s sebou žádné zázraky a asi by byla utopie je od nich čekat. Na kontě však mají slušnou řádku hitů, díky kterým svou roli splnili. Keane neodehráli špatný koncert. Na setu však byl patrný propastný rozdíl mezi písněmi ze začátků jejich kariéry, kdy ještě platili za velkou naději ostrovní scény, a z dob pozdějších. Co naplat, ať se to někomu líbí nebo ne, na posledních dvou deskách se rozhodli plnit funkci jakéhosi Killers revivalu pro chudé.

A další britské kytarovky? O synthi-kytarových Wild Beasts se sice mluví čím dál tím více, zato jejich koncerty se ani s ubíhajícími roky ne a ne pozvednout ze škatulky „zoufalost“. Zvlášť negativně to pro ně vyznívá v porovnání s jejich krajany Friendy Fires, natož The Vaccines.

The Vaccines byli jedním z nejvýraznějších britských kytarových objevů loňského roku. I navzdory relativní čerstvosti si ale s pozicí coheadlinerů sobotního večera poradili hravě. Budeme-li jako měřítko brát loňský debut What Did You Expect from the Vaccines?, pak jejich živé vystoupení působilo nesrovnatelně dravěji, špinavěji, rockověji. Uvidíme, jaký zvuk přinese druhotina Come of Age, která je ohlášena na září a z níž už kapela několik písní zahrála.


Hallelujah...

Tím se dostáváme k posledním dvěma hlavním chodům. Ještě za světla se na druhou scénu, díky atmosféru amfiteátru navozujícím lavičkám pro něj jako stvořenou, postavil irský písničkář Damien Rice. Jen on a jeho kytara. Nechyběly známé singly jako 9 Crimes nebo Canonball, pár coverů včetně známé cohenovské Hallelujah, občas i několik písní mísící medley. Faktem, že dosud vydal jen dvě alba, se nijak nenechal limitovat. Hodinu stál a hrál si, co mu právě přišlo na mysl. A nezanudil. Jestli se mu něco nedá upřít, pak je to vedle skladatelského umu obrovské charisma.

Za posledních tónů Damiena Rice už se ale na hlavní scéně rozezníval hřeb festivalu. Závěr patřil starým známým Manic Street Preachers, kteří si připravili hodinu a půl trvající průřez celou svou kariérou. Manics sázeli bez nadsázky hit za hitem, jichž se za dlouhé roky v jejich repertoáru nastřádala celá fronta. Velšanům navíc hraje ke cti, že narozdíl od mnohých kytarových souputníků neklesli pod úroveň a – jakkoliv hrají hity a staví na nich setlisty koncertů – stále nemají zapotřebí těžit z minulosti. Dokazují to poslední nahrávky, třebaže z té nejnovější, předloňské Postcards from a Young Man, v Salacgrīvě zazněla jediná píseň - Some Kind of Nothingness. Vážně, bylo to důstojné zakončení festivalu.


Pozitivní Positivus?

Positivus nebyl bez chyb. Šlo o chyby zásadní - nedostatek Toi Toi a především návštěvnost na hranici kapacity -, nebylo jich ale mnoho, pozitiva převládají. Z festivalu je cítit, že je pořádaný - já to tak napsat musím - s láskou. Positivus zůstává něčím, na co Lotyšsko může být hrdo. Positivus zůstává nejkrásnějším festivalem na světě. Věřme, že chybami se člověk poučí. Ty tři důvody, proč je jedinečným festivalem, mu nikdo neodpáře.

Druhý pohled

Již loni jsem na Positivus Festival zvědavě pokukoval a o jeho návštěvě přemýšlel. Byly to právě také loňské reference a především velmi pozitivní článek kolegy Řehounka, který mě konečně přesvědčil o tom, že další ročník si již nesmím nechat ujít.

Prvně je nutno podotknout, že areál je skutečně krásný a to v plném významu slova – borovicový les, moře, houpací sítě, všudypřítomné dekorace – však se podívejte do naší fotogalerie. Další významnou předností festivalu je jeho dramaturgie – skutečnost, že veškeré jídelní, reklamní a prodejní stánky byly situovány do zvláštních celků, které byly odděleny od hlavního proudu dění, velmi ulehčila návštěvníkům na pohybu po areálu a celkový zážitek tak mohl být o poznání příjemnější.

Co se týče samotného programu, ten nabízel bohaté spektrum žánrů a kromě vyhlášených jmen byl také kladen důraz na prostor pro objevování z méně známých umělců – především tedy z místní pobaltské scény, která k mému překvapení nabízí skutečně úctyhodné množství kvalitní produkce. Z celého programu mi v živé paměti zůstaly především tři koncerty. Okolnosti koncertu Damiena Rice, tedy západ slunce, velké pódium lemované stromy a obecenstvo posazené do „jakoby“ amfiteátru, udělaly velmi dobré vystoupení něčím výjimečným. The Vaccines naopak dokázali vybičovat publikum k nezapomenutelnému tanci v bahně (viz. foto) a polská zpěvačka Monika Brodka svým vystoupením probudila ještě slibnější vyhlídky po již velmi povedené předloňské nahrávce Granda.

Pakliže bych měl organizátorům něco vyčítat, tak snad jen citelnou přeplněnost areálu během prvního večera festivalu. Tehdy byl jakýkoliv přesun po areálu velmi nesnadný, avšak co je důležitější, taková situace mohla v teoretické krizové chvíli přerůst v nebezpečný stav. Na poslední straně festivalového bulletinu se organizátoři pyšnili skutečností, že návštěvnost festivalu je rok od roku dramaticky vyšší. To však ale ani z daleka nejsou ty správné hodnoty, podle kterých by se měl úspěch festivalu měřit. Návštěvnost festivalu by měla jít přímou měrou s možnostmi organizace a kapacitou areálu – pakliže se tyto dvě veličiny přehlížejí, není to správně.

Přesto však letošní ročník Positivus Festivalu nemohu hodnotit jinak než velmi „pozitivusovně“ a doufám, že i na tom příštím ročníku uslyšíme o několik českých či slovenských hlasů víc.

Lukáš Janičík
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/zive/Positivus-Festival-Salacgrva-LV-20-21-7-12~05~srpen~2012/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;
www odkazy
 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.