Frequency festival, Salzburgring (AT), 17. – 18. srpen 06
22.8.2006 | Autor: Ladislav Řehounek | sekce: živě
Letošní ročník rakouského festivalu Frequency měl konečně z pekla štěstí. Malebné údolí lemující závodní okruh Salzburgring zavalily sluneční paprsky a bezmála čtyřicet tisíc hudebních fanoušků. Oproti loňskému ročníku, kdy pouhých pár dnů před zahájením své vystoupení odřeklo hned několik kapel a v samotném festivalovém areálu se propadl jeden z mostů, díky čemuž se zranila třicítka návštěvníků, se ten letošní naopak nadmíru vydařil.
Pomineme-li americké Audioslave, kteří zrušili celé turné, a skupinu Snow Patrol, která vystoupení odřekla několik týdnů dopředu, nedorazili z avizovaných kapel jen The Brakes. Na dvou scénách se představili ti nejprosazovanější ze současné indie vlny (Franz Ferdinand, Kaiser Chiefs, Editors, Arctic Monkey...), letité úderky (Prodigy, Bodycount), ale i německy pějící hvězdičky.
Festival startuje...
Festival začal vcelku příjemně. Jednou z prvních kapel byli kanadští indie-rockeři Broken Social Scene, kteří hráli na druhé scéně (ano, i ta druhá byla větší, než ta největší na našich největších festivalech). Ti proto bohužel doplatili na svůj brzký hrací čas, možná by si zasloužili o něco důstojnější. To The Futureheads už s návštěvností problém neměli. Oproti ostatním britským kytarovkám holdují akustičtějším aranžím a vcelku příjemně se poslouchají. Jediné, co jejich koncertu chybělo, byl feeling a emoce. V porovnání s takovými CatHead, jimž se Futureheads v lecčems podobají, by proto asi moc neobstáli. Energií naopak oplývala newyorská trojka Nada Surf i na vedlejší scéně paralelně hrající vystylovaní Lostprophets. Jejich zpěvák Ian Watkins svým projevem a zejména pak frázováním místy silně připomínal Paula z Maxïmo Park a obdobně tomu sem tam bylo i po hudební stránce. Místy ale zabrousili i k ostřejším riffům, kde jim to naopak příliš neslušelo. Paradoxně právě u nich kdysi začínali...
Čtvrteční jízda: Morrisey a Muse
Kdo zdárně přežil německou tancovačku Wir Sind Helden (v mnohém připomínající naši legendární dvojku Eva a Vašek, snad jen s širším nástrojovým obsazením a popularitou srovnatelnou s Chinaskami v našich končinách) a neustále někoho fuckující punk-metalové Bodycount v čele s bývalým rapperem říkajícím si Ice-T, který se dnes neúspěšně snaží o zpěv, dočkal se večerní hvězdné jízdy v čele s populárními Muse a předně se zpěvákem Morrisseyem.
Morrissey je živoucí legenda a dobře ví, co dělá. Jeho poslední deska Ringleader Of The Tormentors je toho ostatně důkazem; důraz na dokonalost a zároveň na přirozenost se promítla i do živého setu. Jeho věk není překážkou k intelektualitě, právě naopak. Svůj set Morrisey zahájil vzpomínkou na své někdejší působení v The Smiths a to dnes již klasickou How Soon Is Now. Obecně se dá říct, že mezi sedmnáctkou skladeb se novinky objevovaly jen sporadicky; spíše šlo o průřez zpěvákovo kariérou. (setlist koncertu – viz níže)
Na novinkách si nějak zvlášť nepotrpěli ani Muse, jejichž skladby se v živé podobě od studiových verzí příliš neliší. Mnohdy je to na škodu, u Muse by se ale takto jednoznačný závěr nehodil. Nespoutaná energie, která se z pódia valila doslova proudem, totiž jen málokoho neroztrsala. Zajímalo mě, zda-li fanoušci starší vs. novější kousky přijmou rozdílně, ale překvapivě tomu tak nebylo. (setlist koncertu – viz níže)
O závěr se na druhé scéně postarali američtí Scissor Sisters. Byl to kýč, byla to šou, bylo to ideální zakončení prvního dne. Nebýt té křečovité snahy o napodobování hlasů bratří Gibbů z Bee Gees, která na živo přímo vyzývala alespoň k pousmání, mohlo by být ještě lépe. Jinak ale fajn.
Páteční indie odpoledne...
Páteční program zahájila krátce po poledni novozélandská kytarovka Goldenhorse, o níž bylo ve festivalovém programu psáno, že kombinuje pop-rock a disco-folk. Nakonec z toho vylezlo cosi na pomezí akustického kouzla Belle and Sebastian (o kterých ostatně ještě bude řeč) a energie Yeah Yeah Yeahs - cosi, co se i v tom pařáku sakra příjemně poslouchalo.
Krátce na to měli zmiňovaní The Brakes otevřít program také na hlavní scéně. Vzhledem k absenci je nahradila „oseklá“ sestava domácích beatboxových Bauchklang, kteří se v plné síle představili ještě v tentýž den večer. Těžko porovnávat koncert neúplné a kompletní sestavy; bylo to o nečem úplně jiném. Ještě odpoledne připomínali partičku kámošů, kteří se přišli jen tak pobavit, a večer náhle „mobilní soundsystém“, jak prohlásil jeden z kolegů. A opravdu – ani byste nepoznali, že tahle šestka všechny ty zvuky vydává z vlastních hrdel. Všechna čest!
Odstartovala i dlouho očekávaná kytarová jízda, o jaké by se jinak mohlo „britpopařům“ jen zdát. Na hlavní scéně po sobě následovali Editors, Arctic Monkeys a Kaiser Chiefs, na vedlejší pak paralelně hráli ještě Američani We Are Scientists nebo angličtí Art Brut.
Mám-li porovnat, pak za největší zklamání platí We Are Scientists, z nichž zkrátka nic moc nevyzařovalo, a zejména pak Arctic Monkeys. Kde jsou ti veselí a hraví hoši, které známe z bootlegů, hmm? Realita byla jiná – Arctic Monkeys celkem překvapivě na rozdíl od desky šetřili akordy (na horší časy?), naopak aroganci by fanouškům snad nejraději rozdávali do roztrhání. Tak trošku suchá „šou“. Zvlášť, když po nich jdoucí Kaiser Chiefs, kteří si tímto odbyli svou rakouskou premiéru, spolu s davem vytvářely mexické vlny, zpěvák Ricky Wilson plaval nad kotlem fanoušků a přitom ještě stačil zpívat I Predict A Riot - Bohužel vše bylo připraveno a na tuto „prioritní“ píseň byla dokonce posílena ochranka před pódiem, která píseň měla zaškrtnutu v setlistu... Ach, kde je dneska ta spontálnost?
Ale zpátky k hudbě, abychom omylem neopomněli Editors. Těm se dají vytknout jen dvě věci (za které možná ani sami nemohou) – plochý zvuk a pouhou půlhodinku trvající koncert.
Člověk při takové kytarové dávce alespoň sám pozná, která kapela se zcela zbytečně přeceňuje a která je ve své pozici oprávněně. Ono věřit dneska tomu britskému tisku...
Co mají společného Prodigy a Franz Ferdinand?
The Prodigy a Franz Ferdinand – tak trošku nekompaktní dvojka, leč koncertující ve sledu. Na Frequency měli společné snad jen to, že při obou koncertech na pódium vnikl nějaký ten fanoušek, přičemž v případě Franz Ferdinand si dokonce stačil odložit svršky i spodky, než byl ochrankou vyveden. Asi už byli pánové znaveni...
V každém případě ať už se o Prodigy říká, že jsou za zenitem, jejich koncerty stále působí. Prodigy jsou pro mnohé kult, proto se vždycky setkají s úspěchem. Ale nebudeme si nic nalhávat, jejich hudební i vizuální stránka je poněkud přeumělkovaná. Sečteno a podtrženo: limuzína mezi kýči... (setlist koncertu – viz níže)
Tečku za programem na hlavní scéně udělali skotští Franz Ferdinand, u nichž si člověk chtě nechtě pokládal otázku, zda-li jim vlastně vůbec docvaklo, že jsou v zemi, odkud jejich „idol“ (jmenovec/inspirátor) pocházel. Protože jsou Franz Ferdinand v Rakousku matadory (jen za poslední rok zde hráli asi potřetí), neměli zdánlivě čím překvapit. Přesto jejich pasování do role headlinerů pátečního programu nezklamalo, ba právě naopak. Jednu z písní kapela dokonce věnovala „svým kamarádům Belle and Sebastian na druhou scénu,“ jak zpěvák Alex Kapranos prohlásil.
Belle and Sebastian pak byli výbornou třešničkou na dortu; lepší závěr si Frequency festival snad ani nemohl přát. Ne nadarmo byli Belle and Sebastian loni vyhlášeni nejlepší skotskou beatovou kapelou všech dob. Na Frequency se představili v osmičlenné sestavě, střídali mezi sebou jednotlivé nástroje, dělili se o čistou radost ze hry a bavili svým inteligentním humorem. Jejich hudba v sobě skrývá tajemno, kouzlo i poetičnost, na živo jsou Belle and Sebastian výborní. Kdyby vám náhodou někdo řekl, že to byl nejlepší koncert z celého festivalu, tak tomu s klidným svědomím věřte...
Zúčtování....
Průměrného Čecha navyklého na zaběhlé principy tuzemských festivalů mnohé překvapilo. Takové zdravotníky rozdávající fanouškům v prvních řadách vodu byste u nás hledali marně, stejně jako byste asi jen stěží viděli, jak ochranka z areálu vyvádí kapsáře. To u nás by se krádežím tak akorát zasmáli, kluci jedni svalnatí.
Ono zajímavé je už samotné porovnání českého a rakouského festivalového návštěvníka. Ten rakouský totiž jede za hudbou, kterou si užívá do sytosti. Je jedno, zda hraje kapela, kterou slyší poprvé v životě, nebo jeho životní srdcovka. Aplauduje do roztrhání a o tom to je. Když ho nebaví, odejde.... Odejde si sednout – oblíbená to činnost Rakušanů, jak jsem stačil vypozorovat. Sedí se tam i ve frontě na záchod...
Teď ale zas vážně: schválně, kdy se čeští promotéři poučí a přestanou festivaly šít horkou jehlou? Toť budiž otázka do pranice...
Na samotný závěr ještě pár festivalových setlistů...
Morrissey: How Soon Is Now, First Of The Gang To Die, You Have Killed Me, The Youngest Was, The Most Loved, Let Me Kiss You, Girlfriend In A Coma, In The Future When All's Well, Don't Make Fun Of Daddy's Voice, To Me, You Are A Work Of Art, Stop Me If You Think You've Heard This One Before, Life Is A Pigsty, We'll Let You Know, I Will See You In Far-off Places, Irish Blood, English Heart, At Last I Am Born, I Just Want To See The Boy Happy, Panic (Morrissey hrál bez přídavků)
Muse: Map Of The Problematique, Hysteria, Bliss, Forced In, Supermassive Black Hole, Starlight, Invincible, Plug In Baby, Butterflies & Hurricanes, New Born, Stockholm Syndrome + přídavky: Take A Bow, Time Is Running Out, Knights Of Cydonia
The Prodigy: Intro, Wake The Fuck Up, Breathe, Their Law, No Good, Spitfire, Warning, Firestarter, Back To School, Voodoo People + přídavky: Poison, Smack My Bitch Up, Out Of Space
Pomineme-li americké Audioslave, kteří zrušili celé turné, a skupinu Snow Patrol, která vystoupení odřekla několik týdnů dopředu, nedorazili z avizovaných kapel jen The Brakes. Na dvou scénách se představili ti nejprosazovanější ze současné indie vlny (Franz Ferdinand, Kaiser Chiefs, Editors, Arctic Monkey...), letité úderky (Prodigy, Bodycount), ale i německy pějící hvězdičky.
Festival startuje...
Festival začal vcelku příjemně. Jednou z prvních kapel byli kanadští indie-rockeři Broken Social Scene, kteří hráli na druhé scéně (ano, i ta druhá byla větší, než ta největší na našich největších festivalech). Ti proto bohužel doplatili na svůj brzký hrací čas, možná by si zasloužili o něco důstojnější. To The Futureheads už s návštěvností problém neměli. Oproti ostatním britským kytarovkám holdují akustičtějším aranžím a vcelku příjemně se poslouchají. Jediné, co jejich koncertu chybělo, byl feeling a emoce. V porovnání s takovými CatHead, jimž se Futureheads v lecčems podobají, by proto asi moc neobstáli. Energií naopak oplývala newyorská trojka Nada Surf i na vedlejší scéně paralelně hrající vystylovaní Lostprophets. Jejich zpěvák Ian Watkins svým projevem a zejména pak frázováním místy silně připomínal Paula z Maxïmo Park a obdobně tomu sem tam bylo i po hudební stránce. Místy ale zabrousili i k ostřejším riffům, kde jim to naopak příliš neslušelo. Paradoxně právě u nich kdysi začínali...
Čtvrteční jízda: Morrisey a Muse
Kdo zdárně přežil německou tancovačku Wir Sind Helden (v mnohém připomínající naši legendární dvojku Eva a Vašek, snad jen s širším nástrojovým obsazením a popularitou srovnatelnou s Chinaskami v našich končinách) a neustále někoho fuckující punk-metalové Bodycount v čele s bývalým rapperem říkajícím si Ice-T, který se dnes neúspěšně snaží o zpěv, dočkal se večerní hvězdné jízdy v čele s populárními Muse a předně se zpěvákem Morrisseyem.
Morrissey je živoucí legenda a dobře ví, co dělá. Jeho poslední deska Ringleader Of The Tormentors je toho ostatně důkazem; důraz na dokonalost a zároveň na přirozenost se promítla i do živého setu. Jeho věk není překážkou k intelektualitě, právě naopak. Svůj set Morrisey zahájil vzpomínkou na své někdejší působení v The Smiths a to dnes již klasickou How Soon Is Now. Obecně se dá říct, že mezi sedmnáctkou skladeb se novinky objevovaly jen sporadicky; spíše šlo o průřez zpěvákovo kariérou. (setlist koncertu – viz níže)
Na novinkách si nějak zvlášť nepotrpěli ani Muse, jejichž skladby se v živé podobě od studiových verzí příliš neliší. Mnohdy je to na škodu, u Muse by se ale takto jednoznačný závěr nehodil. Nespoutaná energie, která se z pódia valila doslova proudem, totiž jen málokoho neroztrsala. Zajímalo mě, zda-li fanoušci starší vs. novější kousky přijmou rozdílně, ale překvapivě tomu tak nebylo. (setlist koncertu – viz níže)
O závěr se na druhé scéně postarali američtí Scissor Sisters. Byl to kýč, byla to šou, bylo to ideální zakončení prvního dne. Nebýt té křečovité snahy o napodobování hlasů bratří Gibbů z Bee Gees, která na živo přímo vyzývala alespoň k pousmání, mohlo by být ještě lépe. Jinak ale fajn.
Páteční indie odpoledne...
Páteční program zahájila krátce po poledni novozélandská kytarovka Goldenhorse, o níž bylo ve festivalovém programu psáno, že kombinuje pop-rock a disco-folk. Nakonec z toho vylezlo cosi na pomezí akustického kouzla Belle and Sebastian (o kterých ostatně ještě bude řeč) a energie Yeah Yeah Yeahs - cosi, co se i v tom pařáku sakra příjemně poslouchalo.
Krátce na to měli zmiňovaní The Brakes otevřít program také na hlavní scéně. Vzhledem k absenci je nahradila „oseklá“ sestava domácích beatboxových Bauchklang, kteří se v plné síle představili ještě v tentýž den večer. Těžko porovnávat koncert neúplné a kompletní sestavy; bylo to o nečem úplně jiném. Ještě odpoledne připomínali partičku kámošů, kteří se přišli jen tak pobavit, a večer náhle „mobilní soundsystém“, jak prohlásil jeden z kolegů. A opravdu – ani byste nepoznali, že tahle šestka všechny ty zvuky vydává z vlastních hrdel. Všechna čest!
Odstartovala i dlouho očekávaná kytarová jízda, o jaké by se jinak mohlo „britpopařům“ jen zdát. Na hlavní scéně po sobě následovali Editors, Arctic Monkeys a Kaiser Chiefs, na vedlejší pak paralelně hráli ještě Američani We Are Scientists nebo angličtí Art Brut.
Mám-li porovnat, pak za největší zklamání platí We Are Scientists, z nichž zkrátka nic moc nevyzařovalo, a zejména pak Arctic Monkeys. Kde jsou ti veselí a hraví hoši, které známe z bootlegů, hmm? Realita byla jiná – Arctic Monkeys celkem překvapivě na rozdíl od desky šetřili akordy (na horší časy?), naopak aroganci by fanouškům snad nejraději rozdávali do roztrhání. Tak trošku suchá „šou“. Zvlášť, když po nich jdoucí Kaiser Chiefs, kteří si tímto odbyli svou rakouskou premiéru, spolu s davem vytvářely mexické vlny, zpěvák Ricky Wilson plaval nad kotlem fanoušků a přitom ještě stačil zpívat I Predict A Riot - Bohužel vše bylo připraveno a na tuto „prioritní“ píseň byla dokonce posílena ochranka před pódiem, která píseň měla zaškrtnutu v setlistu... Ach, kde je dneska ta spontálnost?
Ale zpátky k hudbě, abychom omylem neopomněli Editors. Těm se dají vytknout jen dvě věci (za které možná ani sami nemohou) – plochý zvuk a pouhou půlhodinku trvající koncert.
Člověk při takové kytarové dávce alespoň sám pozná, která kapela se zcela zbytečně přeceňuje a která je ve své pozici oprávněně. Ono věřit dneska tomu britskému tisku...
Co mají společného Prodigy a Franz Ferdinand?
The Prodigy a Franz Ferdinand – tak trošku nekompaktní dvojka, leč koncertující ve sledu. Na Frequency měli společné snad jen to, že při obou koncertech na pódium vnikl nějaký ten fanoušek, přičemž v případě Franz Ferdinand si dokonce stačil odložit svršky i spodky, než byl ochrankou vyveden. Asi už byli pánové znaveni...
V každém případě ať už se o Prodigy říká, že jsou za zenitem, jejich koncerty stále působí. Prodigy jsou pro mnohé kult, proto se vždycky setkají s úspěchem. Ale nebudeme si nic nalhávat, jejich hudební i vizuální stránka je poněkud přeumělkovaná. Sečteno a podtrženo: limuzína mezi kýči... (setlist koncertu – viz níže)
Tečku za programem na hlavní scéně udělali skotští Franz Ferdinand, u nichž si člověk chtě nechtě pokládal otázku, zda-li jim vlastně vůbec docvaklo, že jsou v zemi, odkud jejich „idol“ (jmenovec/inspirátor) pocházel. Protože jsou Franz Ferdinand v Rakousku matadory (jen za poslední rok zde hráli asi potřetí), neměli zdánlivě čím překvapit. Přesto jejich pasování do role headlinerů pátečního programu nezklamalo, ba právě naopak. Jednu z písní kapela dokonce věnovala „svým kamarádům Belle and Sebastian na druhou scénu,“ jak zpěvák Alex Kapranos prohlásil.
Belle and Sebastian pak byli výbornou třešničkou na dortu; lepší závěr si Frequency festival snad ani nemohl přát. Ne nadarmo byli Belle and Sebastian loni vyhlášeni nejlepší skotskou beatovou kapelou všech dob. Na Frequency se představili v osmičlenné sestavě, střídali mezi sebou jednotlivé nástroje, dělili se o čistou radost ze hry a bavili svým inteligentním humorem. Jejich hudba v sobě skrývá tajemno, kouzlo i poetičnost, na živo jsou Belle and Sebastian výborní. Kdyby vám náhodou někdo řekl, že to byl nejlepší koncert z celého festivalu, tak tomu s klidným svědomím věřte...
Zúčtování....
Průměrného Čecha navyklého na zaběhlé principy tuzemských festivalů mnohé překvapilo. Takové zdravotníky rozdávající fanouškům v prvních řadách vodu byste u nás hledali marně, stejně jako byste asi jen stěží viděli, jak ochranka z areálu vyvádí kapsáře. To u nás by se krádežím tak akorát zasmáli, kluci jedni svalnatí.
Ono zajímavé je už samotné porovnání českého a rakouského festivalového návštěvníka. Ten rakouský totiž jede za hudbou, kterou si užívá do sytosti. Je jedno, zda hraje kapela, kterou slyší poprvé v životě, nebo jeho životní srdcovka. Aplauduje do roztrhání a o tom to je. Když ho nebaví, odejde.... Odejde si sednout – oblíbená to činnost Rakušanů, jak jsem stačil vypozorovat. Sedí se tam i ve frontě na záchod...
Teď ale zas vážně: schválně, kdy se čeští promotéři poučí a přestanou festivaly šít horkou jehlou? Toť budiž otázka do pranice...
Na samotný závěr ještě pár festivalových setlistů...
Morrissey: How Soon Is Now, First Of The Gang To Die, You Have Killed Me, The Youngest Was, The Most Loved, Let Me Kiss You, Girlfriend In A Coma, In The Future When All's Well, Don't Make Fun Of Daddy's Voice, To Me, You Are A Work Of Art, Stop Me If You Think You've Heard This One Before, Life Is A Pigsty, We'll Let You Know, I Will See You In Far-off Places, Irish Blood, English Heart, At Last I Am Born, I Just Want To See The Boy Happy, Panic (Morrissey hrál bez přídavků)
Muse: Map Of The Problematique, Hysteria, Bliss, Forced In, Supermassive Black Hole, Starlight, Invincible, Plug In Baby, Butterflies & Hurricanes, New Born, Stockholm Syndrome + přídavky: Take A Bow, Time Is Running Out, Knights Of Cydonia
The Prodigy: Intro, Wake The Fuck Up, Breathe, Their Law, No Good, Spitfire, Warning, Firestarter, Back To School, Voodoo People + přídavky: Poison, Smack My Bitch Up, Out Of Space
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/zive/Frequency-festival-Salzburgring-AT-17-18-srpen-06~22~srpen~2006/
Komentáře
&;
