FM4 Frequency Festival, St. Pölten (AT), 15. - 18. 8. 12
25.8.2012 | Autor: Ladislav Řehounek | sekce: živě
Že program rakouského Frequency Festivalu nabízející populární i vycházející kapely z kytarové, elektronické či punk-rockové scény nemá v našem blízkém okolí konkurenci, je známou pravou. Nejinak tomu bylo letos, kdy se festival poprvé natáhl dokonce na čtyři dny. Jako headlineři zahráli The Cure a The Killers, „zahráli“ i Placebo, nechyběli ale ani The Black Keys, Wilco, Noel Gallagher a desítky dalších.
Den navíc, ale...
Rozšíření programu by bylo ještě milejší, kdyby hned začátek nepřinesl organizační zmatky. Zatímco v předchozích letech býval festivalový kemp přístupný už den před zahájením, letos brány otevřely teprve v poledne úvodního dne. Čtyřicetititisícihlavý dav, který se obvykle sjížděl postupně během dvou dnů, tak dorazil takřka v jednu chvíli, což s sebou pochopitelně přineslo zdlouhavá a zvlášť v parném počasí nepříjemná čekání u vstupu, potažmo nervozitu všude okolo.
Podcenění organizace dokázalo pokazit náladu hned při příjezdu, naštěstí v samotném areálu vše probíhalo bez větších komplikací. Ve středu se hrálo prozatím jen na hlavní scéně, kde postupně vystoupily čtyři kapely včetně prvních headlinerů, The Killers.
Sety The Killers se už po několik několik turné a navzdory nedávné pauze drží stejné osy: začíná to pilotním singlem aktuálního alba (v tomto případě Runaways), následuje hitovka Somebody Told Me... Začíná to být trochu nuda, když přesně víte, ve kterém okamžiku se při závěrečné When You Were Young spustí ohňostroj. Na druhou stranu bylo znát, že The Killers jsou nyní v nejlepší formě za poslední roky, Brandon Flowers byl nezvykle usměvavý a komunikativní. Zůstává sice určité megalomanství, k prospěchu věci ale jen po vizuální stránce. Během koncertu zazněly čtyři novinky z na září připravované desky a taky dvě coververze: Shadowplay od Joy Division a dokonce ukázka z Forever Young od Alphaville ve skoro akusticky znějící verzi.
Nejkratší a nejdelší koncert
Další dva headlineři se postarali o zajímavý kontrast v délce koncertů. Zatímco jedni odehráli s velkým náskoken nejdelší set, druzí s velkým náskokem nejkratší.
Ten nejkratší mají na svědomí britští Placebo. Trval přesně jednu píseň, konkrétně Kitty Litter, po niž frontman Brian Molko znenadání opustil pódium. Zbytek kapely na sebe zprvu nechápavě hleděl, co se děje, bubeník se to ještě chvíli snažil zachránit sólem, nakonec se ale do zákulisí vydali všichni. Že to znamená definitviní konec po několika minutách přišel oznámit kytarista Stefan Olsdal a ve vcelku dlouhém monologu v němčině se omluvil za Molkovu indispozici, za kterou údajně stála „záhadná viróza“.
Nejdelší zase podle očekávání nabídly v závěrečný večer živoucí legendy The Cure. Zhruba - pro někoho v případě Cure „jen“, pro jiného neskutečně dlouhé – dvě a čtvrt hodiny trvající koncert se dá zjednodušeně označit za přehlídku hitů. Cure po pětatřiceti letech na scéně předvedli přesně to, co se z dnešní hudby pomalu vytrácí: bez jakýchkoliv vizuálních okázalostí, pokusů o výřečnitví a póz jednoduše hráli – a dobře -, byla z nich cítit prachobyčejná lidskost a pokora.
Mimochodem, těsně před Cure zahrála pro letošek „největší“ německá kapela letošního Frequency, punk-rockem říznutá kytarovka Sportfreunde Stiller. Ta si sice potrpěla na speciální scénu, kde za ústřední trojicí vyrostlo druhé, vyvýšené pódium pro doprovodné muzikanty, jehož čelní strana sloužila také jako velké projekční plátno, přitom ale zůstávala nohama na zemi a předvedla, jak může vypadat velký rockový koncert s lidským rozměrem. Narozdíl od koncertů celé řady velikánů to totiž vůbec nebylo chladné či odtažité. A zabavili.
Hiphop nehiphop
Komerční hip-hop jak ho známe není tím, co by plnilo dramaturgii rockových festivalů. Nelze si však nepovšimnout zajímavých hip-hopových projektů s žánrovými přesahy, které nakonec ani jako hip-hop nezní a spolehlivě zaberou i na festivalové publikum. Minimálně v německy mluvících zemích. Právě u našich západních sousedů se takové projekty v poslední době urodily přinejmenším dva a oba na Frequency letos dostaly prostor.
Na pomezí indie-popu a hip-hopu stojí Cro, rapper v pandí masce doprovázený živou kapelou, který začátkem léta debutoval a albem Raop, s nímž se vyšvihl na čelní příčky albových hitparád v německy mluvících zemích.
Před rokem to potkalo pro změnu Caspera, jehož rap doprovází temný metal, industriální hudba a post-rock. Od té doby se z něj stala masová záležitost, což bylo znát i na vystoupení na hlavní scéně. Jde vidět, že v německém hip-hopu vyrůstají opravdu zajímavá nehiphopová jména.
Indie-folkové objevy
Objevem pro změnu britským a pro změnu folkovým je zase kapela Dry the River. Pozornost na sebe poutý silnými písněmi plným debutem Shallow Bed ze začátku letošního roku. Narozdíl třeba od takových Mumford and Sons jsou o poznání zadumanější a jejich tvorba hlubší, přesto na hlavní scéně nezklamali. Shodou okolností právě ve chvíli, kdy na hlavní scéně Dry the River končili, na uzavřené Weekender stage začínali Ewert and the Two Dragons z Estonska, s Brity stylově spřízněná kapela, která jako kdyby z vlny britského folku vypadla. Že v poslendích měsících víc a víc pronikají do západní Evropy svědší o jejich talentu a píli. Jsou důkazem toho, že když vám něco a o něco jde, můžete zabodovat, i když pocházíte z malé země a nestojí za vámi Universal Music.
Svou one man show zaujal také další britský objev, zrzek Ed Sheeran. Vystačil si sám s kytarou a s úsměvem a vtipem se předvedl se jako bezprostřední sympaťák.
Pro změnu kabaretní tvář písničkářství předvedla norská dívčí čtveřice Katzenjammer. Všechny členky, vystupující ve stylových kostýmech, se postupně vystřídaly u mikrofonu i nejrůznějších nástrojů (mezi nimi banjo, mandolína, akordeon, samozřejmě i klasické klávesy nebo bicí). Bylo to veselé a hravé a vůbec to nepůsobilo trapně.
Pro náročnější zahráli zase američtí Wilco. Jakkoliv pro alternativu znamenají mnoho a jsou poměrně velkou kapelou, na hlavní stage festivalu prezentujícího spíše alternativní mainstream a mainstreamovou alternativu to bylo málo. Ne snad že by odehráli špatný koncert, většina návštěvníků zde ale v podvečer očekává něco jiného. Symbióza mezi kapelou a publikem příliš nezafungovala. Ve špatný čas na špatném místě.
Pivečko, kotlíček, agříčko
Davu ale někdy stačí málo. Důkazem byl páteční večer, jemuž vévodila trojkombinace pivečko/kotlíček/agříčko: kytarovka Beatsteaks nebo zpěvačka Mia., jejichž úspěch v německy mluvících zemích se dá ale pochopit, každý, a Česko nevyjímaje, má své pivní kapely, nebo Korn se svou slizkou variací na nu-metal. V lepším případě si publikum zaskotačí na rock’n’roll švédských The Hives nebo mix kytar a elektroniky Britů Bloc Party, jenž jsou na festivalech typu Frequency sázkou na jistotu, podobně jako třeba punk-rockeři Yellowcard nebo „věčně odpolední kapely“ Enter Shikari, The Cribs a The Subways, které už sice pět let usilovně objíždí evropské festivaly, ale povznést se z odpoledních slotů se jim ne a ne podařit.
Post-blues
Jiným případem jsou The Black Keys. Že se v poslední době – zvlášť po vydání loňské desky El Camino, která měla na setlistu pochopitelně největší podíl – stali masovou záležitostí, potvrdil jejich set před Killers. Přestože jsou tady deset let, ještě před nedávnem by se něco takového stalo jen stěží. Duo Dan Auerbach/Patrick Carney nebylo na pódiu samo, Black Keys za podpory dalších spoluhráčů zahráli v typické rockové sestavě kytara, basa, klávesy, bicí. Garážový rock, který je tak učesaný, že čistokrevnou garáží není, zkrátka zabrat umí.
A že reinkarnace garážové muziky není jen o Black Keys, naopak by se z toho mohla vyklubat větší vlna, naznačila i mladá kapela Kill it Kid, zatím sice nenápadná, nicméně mající na kontě už dvě desky a přesvědčivý talent. Jejich podání bylo ještě o trochu dřevnější a bluesovější než v případě Black Keys, od klasického bluesového soudu jej však místy odváděly housle a klávesy. Zajímavá na Kill it Kid je taky kombinace ženského a mužského vokálu.
Post-Oasis
Loni se na Frequency představil Liam Gallagher s kapelou Beady Eye, letos ducha Oasis zastupoval pro změnu jeho bratr Noel se svými High Flying Birds. Narozdíl od Liama se Noel nejenže nesetkal s nepochopením – pravda, narozdíl od Liama nehrál před německým headlinerem -, ale ani nevynechal písně své bývalé kapely. Hned začátek patřil (It's Good) To Be Free, později zazněly ještě Talk Tonight, Half the World Away, klasické hity pak přišly v závěru v podobě sborově odzpívané dvojice Whatever a Don't Look Back in Anger. Pro mnohé byl právě závěr jakýmsi zadostiučiněním, ani písně ze sólového debutu však nepřišly nazmar. Noel je však zručný nejen jako songwriter, s novou kapelou mu to hraje a výsledek za to stál.
Ztracené kytarové případy a objevy
Že být označován za objev neznamená výhru, o tom vědí své syndromem dobrého debutu postižení skotští Glasvegas. Možná ještě podstatnější, než že se jim nikdy nepodařilo vyjít ze stínu čtyři roky starého debutu, je, že živé koncerty vážně nejsou silnou stránkou této kapely. Za bubenici, která si s úsměvem bubnovala mimo rytmus, si sice našli méně usměvavou a technicky o něco méně tragickou náhradu, zpěváka, který neuzpívá to, co sám pro svý ústa napsal, si ale nechávají. Glasvegas jsou prostě ztracený případ. Naštěstí nejsou nenahraditelní, nová krev stále proudí.
V každé zemi narazíte na plejádu klubových kytarovek snažících se znít tzv. britsky. Je tomu tak u nás, je tomu tak v Rakousku. Někdy jde o zoufalé pokusy, ze kterých přímo sálá snaha za každou cenu znít jako vlastní idoly, někdy naopak člověk narazí na talent, který s hravostí umí přesvědčit. Rakouští The Beth Edges patří do té druhé skupiny. Dost možná, že by leckdo neznalý věci na otázku, zdali pocházejí z Vídně nebo Londýna, tipl druhou možnost. Brouzdání v unifikované kytarové scéně má sice k originalitě daleko, jenže Beth Edges mají chytlavé písně, jsou hraví a šlape jim to. Nebylo by překvapením, kdybychom se s nimi, přinejmenším na festivalech v Rakousku, v budoucnu setkávali častěji a třeba i na větších scénách než klubovém Weekenderu.
Zmínku si zaslouží i indie-popová kapela Balthazar z Belgie. Částečně vychází z písničkářských tradic, nebojí se však pracovat se syntezátory a využívat klasické popové postupy. Prozatím má venku jedno album, druhé by mělo následovat v nejbližší sobě.
Resumé
Frequency Festival i letos pokračoval v zavedené dramaturgické linii, představil nějakou tu legendu, mnoho v současnosti sledovaných a populárních kapel, nabídl pár možností objevit něco nového. Nic podobného v okruhu desítek kilometrů za hraniční čárou nenajdeme. A řekněme si to upřímně, poměr cena vs. výkon pro Frequency hraje i v porovnání s velkými českými festivaly. Zaplatíte sice dvojnásobnou cenu, dostanete ale desetinásobnou porci současné zahraniční muziky.
Nebýt organizačních zmatků v úvodu, mohla to být téměř idylka. Samozřejmě s přehlédnutím rakouského folklóru – z českého pohledu - poněkud vyšších cen za občerstvení ve festivalovém areálu a obligátnímu stanování na štěrkovitém prostředí, dani za téměř městskou lokalitu akce. Ale to už je věc každého, jak si to v hlavě porovná.
FM4 Frequency Festival (AT), St. Pölten – VAZ, 15. - 18. 8. 12
Že program rakouského Frequency Festivalu nabízející populární i vycházející kapely z kytarové, elektronické či punk-rockové scény nemá v našem blízkém okolí konkurenci, je známou pravou. Nejinak tomu bylo letos, kdy se festival poprvé natáhl dokonce na čtyři dny. Jako headlineři zahráli The Cure a The Killers, „zahráli“ i Placebo, nechyběli ale ani The Black Keys, Wilco, Noel Gallagher a desítky dalších.
Den navíc, ale...
Rozšíření programu by bylo ještě milejší, kdyby hned začátek nepřinesl organizační zmatky. Zatímco v předchozích letech býval festivalový kemp přístupný už den před zahájením, letos brány otevřely teprve v poledne úvodního dne. Čtyřicetititisícihlavý dav, který se obvykle sjížděl postupně během dvou dnů, tak dorazil takřka v jednu chvíli, což s sebou pochopitelně přineslo zdlouhavá a zvlášť v parném počasí nepříjemná čekání u vstupu, potažmo nervozitu všude okolo.
Podcenění organizace dokázalo pokazit náladu hned při příjezdu, naštěstí v samotném areálu vše probíhalo bez větších komplikací. Ve středu se hrálo prozatím jen na hlavní scéně, kde postupně vystoupily čtyři kapely včetně prvních headlinerů, The Killers.
Sety The Killers se už po několik několik turné a navzdory nedávné pauze drží stejné osy: začíná to pilotním singlem aktuálního alba (v tomto případě Runaways), následuje hitovka Somebody Told Me... Začíná to být trochu nuda, když přesně víte, ve kterém okamžiku se při závěrečné When You Were Young spustí ohňostroj. Na druhou stranu bylo znát, že The Killers jsou nyní v nejlepší formě za poslední roky, Brandon Flowers byl nezvykle usměvavý a komunikativní. Zůstává sice určité megalomanství, k prospěchu věci ale jen po vizuální stránce. Během koncertu zazněly čtyři novinky z na září připravované desky a taky dvě coververze: Shadowplay od Joy Division a dokonce ukázka z Forever Young od Alphaville ve skoro akusticky znějící verzi.
Nejkratší a nejdelší koncert
Další dva headlineři se postarali o zajímavý kontrast v délce koncertů. Zatímco jedni odehráli s velkým náskoken nejdelší set, druzí s velkým náskokem nejkratší.
Ten nejkratší mají na svědomí britští Placebo. Trval přesně jednu píseň, konkrétně Kitty Litter, po niž frontman Brian Molko znenadání opustil pódium. Zbytek kapely na sebe zprvu nechápavě hleděl, co se děje, bubeník se to ještě chvíli snažil zachránit sólem, nakonec se ale do zákulisí vydali všichni. Že to znamená definitviní konec po několika minutách přišel oznámit kytarista Stefan Olsdal a ve vcelku dlouhém monologu v němčině se omluvil za Molkovu indispozici, za kterou údajně stála „záhadná viróza“.
Nejdelší zase podle očekávání nabídly v závěrečný večer živoucí legendy The Cure. Zhruba - pro někoho v případě Cure „jen“, pro jiného neskutečně dlouhé – dvě a čtvrt hodiny trvající koncert se dá zjednodušeně označit za přehlídku hitů. Cure po pětatřiceti letech na scéně předvedli přesně to, co se z dnešní hudby pomalu vytrácí: bez jakýchkoliv vizuálních okázalostí, pokusů o výřečnitví a póz jednoduše hráli – a dobře -, byla z nich cítit prachobyčejná lidskost a pokora.
Mimochodem, těsně před Cure zahrála pro letošek „největší“ německá kapela letošního Frequency, punk-rockem říznutá kytarovka Sportfreunde Stiller. Ta si sice potrpěla na speciální scénu, kde za ústřední trojicí vyrostlo druhé, vyvýšené pódium pro doprovodné muzikanty, jehož čelní strana sloužila také jako velké projekční plátno, přitom ale zůstávala nohama na zemi a předvedla, jak může vypadat velký rockový koncert s lidským rozměrem. Narozdíl od koncertů celé řady velikánů to totiž vůbec nebylo chladné či odtažité. A zabavili.
Hiphop nehiphop
Komerční hip-hop jak ho známe není tím, co by plnilo dramaturgii rockových festivalů. Nelze si však nepovšimnout zajímavých hip-hopových projektů s žánrovými přesahy, které nakonec ani jako hip-hop nezní a spolehlivě zaberou i na festivalové publikum. Minimálně v německy mluvících zemích. Právě u našich západních sousedů se takové projekty v poslední době urodily přinejmenším dva a oba na Frequency letos dostaly prostor.
Na pomezí indie-popu a hip-hopu stojí Cro, rapper v pandí masce doprovázený živou kapelou, který začátkem léta debutoval a albem Raop, s nímž se vyšvihl na čelní příčky albových hitparád v německy mluvících zemích.
Před rokem to potkalo pro změnu Caspera, jehož rap doprovází temný metal, industriální hudba a post-rock. Od té doby se z něj stala masová záležitost, což bylo znát i na vystoupení na hlavní scéně. Jde vidět, že v německém hip-hopu vyrůstají opravdu zajímavá nehiphopová jména.
Indie-folkové objevy
Objevem pro změnu britským a pro změnu folkovým je zase kapela Dry the River. Pozornost na sebe poutý silnými písněmi plným debutem Shallow Bed ze začátku letošního roku. Narozdíl třeba od takových Mumford and Sons jsou o poznání zadumanější a jejich tvorba hlubší, přesto na hlavní scéně nezklamali. Shodou okolností právě ve chvíli, kdy na hlavní scéně Dry the River končili, na uzavřené Weekender stage začínali Ewert and the Two Dragons z Estonska, s Brity stylově spřízněná kapela, která jako kdyby z vlny britského folku vypadla. Že v poslendích měsících víc a víc pronikají do západní Evropy svědší o jejich talentu a píli. Jsou důkazem toho, že když vám něco a o něco jde, můžete zabodovat, i když pocházíte z malé země a nestojí za vámi Universal Music.
Svou one man show zaujal také další britský objev, zrzek Ed Sheeran. Vystačil si sám s kytarou a s úsměvem a vtipem se předvedl se jako bezprostřední sympaťák.
Pro změnu kabaretní tvář písničkářství předvedla norská dívčí čtveřice Katzenjammer. Všechny členky, vystupující ve stylových kostýmech, se postupně vystřídaly u mikrofonu i nejrůznějších nástrojů (mezi nimi banjo, mandolína, akordeon, samozřejmě i klasické klávesy nebo bicí). Bylo to veselé a hravé a vůbec to nepůsobilo trapně.
Pro náročnější zahráli zase američtí Wilco. Jakkoliv pro alternativu znamenají mnoho a jsou poměrně velkou kapelou, na hlavní stage festivalu prezentujícího spíše alternativní mainstream a mainstreamovou alternativu to bylo málo. Ne snad že by odehráli špatný koncert, většina návštěvníků zde ale v podvečer očekává něco jiného. Symbióza mezi kapelou a publikem příliš nezafungovala. Ve špatný čas na špatném místě.
Pivečko, kotlíček, agříčko
Davu ale někdy stačí málo. Důkazem byl páteční večer, jemuž vévodila trojkombinace pivečko/kotlíček/agříčko: kytarovka Beatsteaks nebo zpěvačka Mia., jejichž úspěch v německy mluvících zemích se dá ale pochopit, každý, a Česko nevyjímaje, má své pivní kapely, nebo Korn se svou slizkou variací na nu-metal. V lepším případě si publikum zaskotačí na rock’n’roll švédských The Hives nebo mix kytar a elektroniky Britů Bloc Party, jenž jsou na festivalech typu Frequency sázkou na jistotu, podobně jako třeba punk-rockeři Yellowcard nebo „věčně odpolední kapely“ Enter Shikari, The Cribs a The Subways, které už sice pět let usilovně objíždí evropské festivaly, ale povznést se z odpoledních slotů se jim ne a ne podařit.
Post-blues
Jiným případem jsou The Black Keys. Že se v poslední době – zvlášť po vydání loňské desky El Camino, která měla na setlistu pochopitelně největší podíl – stali masovou záležitostí, potvrdil jejich set před Killers. Přestože jsou tady deset let, ještě před nedávnem by se něco takového stalo jen stěží. Duo Dan Auerbach/Patrick Carney nebylo na pódiu samo, Black Keys za podpory dalších spoluhráčů zahráli v typické rockové sestavě kytara, basa, klávesy, bicí. Garážový rock, který je tak učesaný, že čistokrevnou garáží není, zkrátka zabrat umí.
A že reinkarnace garážové muziky není jen o Black Keys, naopak by se z toho mohla vyklubat větší vlna, naznačila i mladá kapela Kill it Kid, zatím sice nenápadná, nicméně mající na kontě už dvě desky a přesvědčivý talent. Jejich podání bylo ještě o trochu dřevnější a bluesovější než v případě Black Keys, od klasického bluesového soudu jej však místy odváděly housle a klávesy. Zajímavá na Kill it Kid je taky kombinace ženského a mužského vokálu.
Post-Oasis
Loni se na Frequency představil Liam Gallagher s kapelou Beady Eye, letos ducha Oasis zastupoval pro změnu jeho bratr Noel se svými High Flying Birds. Narozdíl od Liama se Noel nejenže nesetkal s nepochopením – pravda, narozdíl od Liama nehrál před německým headlinerem -, ale ani nevynechal písně své bývalé kapely. Hned začátek patřil (It's Good) To Be Free, později zazněly ještě Talk Tonight, Half the World Away, klasické hity pak přišly v závěru v podobě sborově odzpívané dvojice Whatever a Don't Look Back in Anger. Pro mnohé byl právě závěr jakýmsi zadostiučiněním, ani písně ze sólového debutu však nepřišly nazmar. Noel je však zručný nejen jako songwriter, s novou kapelou mu to hraje a výsledek za to stál.
Ztracené kytarové případy a objevy
Že být označován za objev neznamená výhru, o tom vědí své syndromem dobrého debutu postižení skotští Glasvegas. Možná ještě podstatnější, než že se jim nikdy nepodařilo vyjít ze stínu čtyři roky starého debutu, je, že živé koncerty vážně nejsou silnou stránkou této kapely. Za bubenici, která si s úsměvem bubnovala mimo rytmus, si sice našli méně usměvavou a technicky o něco méně tragickou náhradu, zpěváka, který neuzpívá to, co sám pro svý ústa napsal, si ale nechávají. Glasvegas jsou prostě ztracený případ. Naštěstí nejsou nenahraditelní, nová krev stále proudí.
V každé zemi narazíte na plejádu klubových kytarovek snažících se znít tzv. britsky. Je tomu tak u nás, je tomu tak v Rakousku. Někdy jde o zoufalé pokusy, ze kterých přímo sálá snaha za každou cenu znít jako vlastní idoly, někdy naopak člověk narazí na talent, který s hravostí umí přesvědčit. Rakouští The Beth Edges patří do té druhé skupiny. Dost možná, že by leckdo neznalý věci na otázku, zdali pocházejí z Vídně nebo Londýna, tipl druhou možnost. Brouzdání v unifikované kytarové scéně má sice k originalitě daleko, jenže Beth Edges mají chytlavé písně, jsou hraví a šlape jim to. Nebylo by překvapením, kdybychom se s nimi, přinejmenším na festivalech v Rakousku, v budoucnu setkávali častěji a třeba i na větších scénách než klubovém Weekenderu.
Zmínku si zaslouží i indie-popová kapela Balthazar z Belgie. Částečně vychází z písničkářských tradic, nebojí se však pracovat se syntezátory a využívat klasické popové postupy. Prozatím má venku jedno album, druhé by mělo následovat v nejbližší sobě.
Resumé
Frequency Festival i letos pokračoval v zavedené dramaturgické linii, představil nějakou tu legendu, mnoho v současnosti sledovaných a populárních kapel, nabídl pár možností objevit něco nového. Nic podobného v okruhu desítek kilometrů za hraniční čárou nenajdeme. A řekněme si to upřímně, poměr cena vs. výkon pro Frequency hraje i v porovnání s velkými českými festivaly. Zaplatíte sice dvojnásobnou cenu, dostanete ale desetinásobnou porci současné zahraniční muziky.
Nebýt organizačních zmatků v úvodu, mohla to být téměř idylka. Samozřejmě s přehlédnutím rakouského folklóru – z českého pohledu - poněkud vyšších cen za občerstvení ve festivalovém areálu a obligátnímu stanování na štěrkovitém prostředí, dani za téměř městskou lokalitu akce. Ale to už je věc každého, jak si to v hlavě porovná.
FM4 Frequency Festival (AT), St. Pölten – VAZ, 15. - 18. 8. 12
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/zive/FM4-Frequency-Festival-St-Polten-AT-15-18-8-12~25~srpen~2012/
Komentáře
&;
