muzikus.cz na

facebook twitter
přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

festivalyBerlin Festival, Berlin (DE), 7. – 8. 9. 12

20.9.2012 | Autor: Ladislav Řehounek | sekce: živě

Berlin Festival 2012

foto: Libor Galia


Předloni se Berlin Festival po organizační stránce nevydařil, loni si pořadatelé vzali ponaučení, vzdali se megalomanských ambic a nabídli takřka bezchybně připravenou akci. A letošní ročník? Už potvrzení jmen jako The Killers, Sigur Rós nebo Franz Ferdinand naznačilo trend postupného návratu k plakátově větším kapelám. Docela oprávněně se tak mohly vkrádat určité obavy. Byly oprávněné? Byly i nebyly.

Takže jak letos?

Letošní line-up Berlin Festivalu zdaleka nebyl tak vyrovnaný jako ten loňský. Zachovala se sice idea, kdy se na Tempelhofu setkávají vycházející kapely s těmi léty prověřenými, zatímco ale minulý ročník přinesl množství tzv. „středně velkých“ jmen, tentokrát se stavba programu uchýlila spíše k modelu „několik větších tahounů, pak dlouho nic, pak zbytek“. Byť rozhodně, což je asi nejpodstatnější, ne nezajímavý zbytek.

Berlin Festival 2012

foto: Láďa Řehounek


Sázka na provařenější headlinery se navíc odrazila i v od pohledu vyšší návštěvnosti, která se podle pořadatelů vyšplhala někam ke dvěma desítkám tisíc lidí. Přizpůsobila se tomu především hlavní scéna a zpoza zastřešených prostor se přenesla o pár metrů vedle pod otevřené nebe. Navíc dostala vizuálně zajímavý vzhled připomínající příčný řez letadlem. Ostatně i hlavní vchod se vrátil do prostor odletové haly a vstupenky stylově kontrolovaly letušky u okének původně sloužících pro check-in. Na detailech si pořadatelé zkrátka dali záležet, bohužel jim ale unikly jiné, podstatnější věci.

Totižto, krom hlavní scény zůstaly všechny ostatní stejně nevelké jako před rokem. Nejenže při větším počtu návštěvníků působily jako miniatury, náporu nebyla přizpůsobena ani zvuková aparatura. Narazit na koncertu na snesitelný zvuk tak za předpokladu, že se člověk neprobojoval do předních řad, bylo leckdy něčím nereálným. A když se k tomu ještě našel zvukař, a že se nacházel dost často, který se věci v dobré víře snažil pomoci tím, že se z málo výkonné aparatury rozhodl vytřískat maximum, bylo to celé... v prdeli.

Of Monsters and Men, Berlin Festival 2012

foto: Láďa Řehounek


Objevy

Začátek patřil Islandu. Program na hlavní scéně zahájili v pátek odpoledne Of Monsters and Men, kapela, o níž se v posledních týdnech a měsících mluví v superlativech. Opravdu tak trochu Arcade Fire. Díky širokému nástrojovému obsazení, kombinaci mužského a ženského zpěvu, postupům, ale i náladě písní bývají často označováni za islandskou odpověď na populární Kanaďany. Že na tom něco opravdu je, naznačuje už debutová deska My Head Is an Animal, a koncert to jen potvrdil. Uvidíme, jak se Of Monsters and Men budou dál profilovat, v každém případě odehráli příjemný, dobrý a co do lidského rozměru vřelý koncert.

Ugandský Brit Michael Kiwanuka zkraje roku zvítězil v anketě BBC Sound of, britští kritici jej tedy předurčili za osobnost s nevětšími šancemi v tomto roce uspět v ostrovním hudebním businessu. Spíš než úspěch u mas se mu daří získávat respekt kritiky, ono ostatně soulové písničkářství není právě tím, co by hýbalo ledy. Je cítit, že Kiwanuka má charisma, prezentuje se ale poměrně uzavřeně a mnohem lépe by jeho hudbě prospěl menší sál, než hlavní festivalová scéna.


Jedním z nejpříjemnějších překvapení festivalu se ukázali být norští HighasaKite, kteří předvedli, jak současně může znít hudba, když si místo obligátní kytary vezmete citeru. Jinak jejich dream-pop ve výsledku neměl daleko třeba k Beach House a díky zpěvu Ingrid Helene Håvik by se dal přirovnat snad i k takové Bat for Lashes. Akorát že u Bat for Lashes veškeré emoce zůstávají na desce, kdežto Ingrid je přenáší i na koncert.

O něco známějším jménem, byť pro leckoho stále objevem, jsou Crocodiles. Kalifornská kapela se před třemi lety svezla na tehdejší vlně návratu shoegaze a noise popu, jako jedněm z nemnoha to ale vydrželo dodnes. Přestože doba největšího hypeu jejich stylu už pominula, Crocodiles neupadají, ani s novým materiálem netápou v zoufalství a stále se příjemně poslouchají.

Berlin Festival 2012

foto: Libor Galia


Podivné i nedivné zpěvačky

Novozélanďanku Kimbru má většina zafixovánu jako „tu, co nazpívala doprovodné vokály do Gotyeho Somebody That I Used to Know“. Ve stínu tohoto úspěchu stojí její vlastní album Vows, které na Berlin Festivalu představovala. Pravdou je, že by se Kimbra dala jednoduše shodit jako jedna z dlouhé řady homogenních zpěvaček mísících popový mainstream a jakéhosi alternativního ducha. Na to má ale moc velké charisma; je bezprostřední a přímo z ní srší pozitivní energie, aniž by se přitom lacině podbízela, což se o mnohých jiných říct nedá.

Ani zdaleka takový dojem neudělala Kate Nash, poněkud schizofrenně působící dívka. Z jedné strany si užívá bytí populární mainstreanovou zpěvačkou, z druhé strany by ráda byla brána za písničkářku a z třetí strany se na koncertech stylizuje do jakési post-riotgrrrl. Ne že by nebylo nemožné to zkloubit, Kate to ale nezvládá a živé koncerty nepatří mezi její silné stránky. Když k tomu přičteme k tomu katastrofální zvuk, vyjde nám z toho ztráta času.

Iamamiwhoami, Berlin Festival 2012

foto: Libor Galia


A pak nám zbývá ještě kategorie divných electro-popových performerek, v tomto případě zastoupená skrze Kanaďanku Grimes a Švédku Iamamiwhoami. Je to vůbec zvláštně bizarní fenomén poslední doby, kór když se tomu říká alternativní hudba.
Co si budeme povídat, mezi silné stránky Grimes rozhodně nepatří zpěv. Popularita jejích desek je založena hlavně na produkci a zvukové stránce, živá vystoupení bývají opěvována hlavně díky té estrády okolo. Zvládala se sice věnovat mikrofonu, zvuku i křepčení, že by ale vyrazila dech, ani náhodou. Pokud si na taškařice s tanečníky nepotrpíte, Grimes na živo není nic pro vás.
Iamamiwhoami je ještě o level dál. Je třeba podotknout, že ve srovnání s Grimes je zdatnou zpěvačkou, afektem v hlase by se dala přirovnat ke své krajance Malin Dahlström z Niki & The Dove, vizuální stránka ale stále hraje hlavní úlohu. Navlečená do přiléhavé bílé kombinézy, doprovázená několika spoluhráči se synťáky a backvokalisty v bílých kraťasech, tričkách a kšiltovkách (aka image československých porevolučních golfistů), tančila před velkou svítící krychlí, která dominovala pódiu, nebo se jednoduše válela se po zemi.

Z electro-popu si však rozhodně zaslouží zmínit dánská kapela When Saints Go Machine, která zahrála na afterparty v berlínské Areně. Její pojetí je temné, netaneční. Poznávacím znamením je výrazný hlas a opravdu nezaměnitelný projev zpěváka Nikolaje Manuela Vonsilda. Zásluhou vokodéru jeho zpěv připomíná tak trochu kozí mečení, výsledek je ale silný, emotivní a takřka dechberoucí. Atmosféra a několik sérií neplánovaných přídavků toho byly jasným důkazem.

Berlin Festival 2012

foto: Láďa Řehounek


Domácí...

Je zcela pochopitelné, že se na německém festivalu sešlo i pár domácích vystupujících. Mezi ty zajímavější patřil třeba rapující panda Cro, o němž padla zmínka už v reportáži z rakouského Frequency Festivalu. Se svou hudbou na pomezí indie-popu a hip-hopu nejenže boduje v tamní prodejní hitparádě, ale baví i na živo.

Jenže není jenom posvícení. Cirkusová estráda projektu Bonaparte sice napoprvé může připadat vtipná, opakovaný vtip ale přestává být vtipem. A Bonaparte vtip opakují už pěkných pár let. Electro-rockový hudební základ na pódiu podporují pseudoprovokativní kostými a výstupy, které jsou provokativní asi jako Rammstein: vezmeme prvoplánovou myšlenku a napíšeme si do biografie, že je to provokace. Co naplat.

Berlin Festival 2012

foto: Láďa Řehounek


Kraftklub zase mají zřejmě být jakousi německou variací na Kasabian, které se jim daří kopírovat se vším všudy: údernými rytmickými songy počínaje, dvěma zpěváky konče. Akorát, že Kasabian nejsou tak laciní a podbíziví.

Koncert pro všechny

Konečně se dostáváme také k headlinerům. Prvním z velkých jmen pátečního večera byli islandští Sigur Rós. Mohlo by se zdá, že přijeli představit album Valtari, navzdory jeho nedávnému vydání ale z nových skladeb zazněla pouze jedna, Varúð. Ovšem tak či onak, koncert kapely, kterou si nevychutnáte v klidu a bez čistotého zvuku, podtrhl dvě věci: zaprvé že s nevýkonnou aparaturou opravdu nelze hrát velké divadlo, zadruhé že náročná hudba před rozjuchaným headlinerem není to pravé ořechové, neb nemalé množství lidu před scénou si bude povídat. Jistě, daň za festival. Když ale člověk někoho požádá, jestli nemůže být zticha, a dostane se mu odpovědi, že to je „koncert pro všechny“, říkáte si, kde to vlastně vůbec jste. Nikoliv vinou Sigur Rós samotných, tak koncert neproběhl v právě ideálních podmínkách.

The Killers, Berlin Festival 2012

foto: Láďa Řehounek


Z novinek si velkou hlavu nedělali ani plakátově největší hvězdy The Killers, vystupivší v konkurenci tanečních Orbital a Major Lazer. Bylo sice týden před vydáním comebackového alba Battle Born, i přes ideální příležitost představit jej z něj však zazněly pouze čtyři písně. Nemá cenu donekonečna řešit ustálenost setlistů Killers; ani tentokrát nedošlo na žádné zvraty, což ale fanouškům evidentně nikterak nevadilo. Za zmínku stojí spíš jiná věc: šlo totiž o docela unikátní možnost vidět Flowerse a spol. na poměrně malém pódiu, přinejmenším menším, než jsou z posledních let zvyklí vystupovat. Za pravdu dá, kdo zná jejich megalomansky působící preciznost pro pódium a projekce. Všechno bylo tak trochu komornější a o to víc civilnější.

Orbital, Berlin Festival 2012

foto: Libor Galia


Druhý den na hlavní scéně uzavíral německý DJ Paul Kalkbrenner, ještě před ním ale stačili zahrát Franz Ferdinand. Jakkoliv si je festivaly dozajista zabookovaly díky hlášené nové desce, krom několika ukázek se zdá být u britské kytarovky klid. Dva měsíce po polském Open’eru stále žádná změna. Franz Ferdinand zopakovali průřez svým best-of, pobavili, k budoucnosti ale padl jen decentní náznak.

Paul Kalkbrenner, Berlin Festival 2012

foto: Libor Galia


Takže jak příště?

Takový tedy byl letošní Berlin Festival, ročník, na kterém najdeme mnoho pozitiv i negativ. Zůstává festivalem, který narozdíl od mnoha jiných neopakuje stále ta samá jména a na kterém s jistotou objevíte mnoho zajímavé nové hudby. Organizačně sice nebyla překročena určitá kritická mez, v mnoha ohledech však festival byl  podceněn. Není nic špatného na tom, že se festival rozrůstá. Je však chybou, pokud si pozve velká jména, naláká více lidí a pódia s aparaturou dimenzuje, jako by se tak nestalo.

Že se pořadatelé dokáží poučit, předvedli už loni, snad to tedy předvedou i za rok. Ještě lepší by ale bylo, kdyby se poučili jednou provždy a postavili nohy na zem.

Berlin Festival, Berlin (DE) – Tempelhof, 7. – 8. 9. 12
Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/zive/Berlin-Festival-Berlin-DE-7-8-9-12~20~zari~2012/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;
www odkazy
 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.