24.10.2006 | Autor: Zuzka Balounová | sekce: živě
 fotogalerie
Pojďte dál. Uslyšíte písně o neobyčejně nadaných lidech s jednou nohou. Písně zpívané cizím jazykem, kterým přesto porozumíte. Melodie vyvolávající tak silné pocity, že vás donutí zavírat oči a nevnímat okolní svět. Takhle kouzlí brněnská skupina Čankišou.

Ostatně o tom, že hudba je mocná čarodějka a že pro Čankišou to platí obzvlášť, se dokonale přesvědčili diváci v prostorách českobudějovické Solnice.
Karel Heřman, David Synák, Zdeněk Kluka, Martin Krajíček, Jan Kluka, René Senko a Roman Mrázek vzkřísili legendu bájných lidí, naučili se jazyk národa Čanki a s pomocí hudebních nástrojů ze všech koutů světa pomáhají oprášit jeho hudební umění. Mají za sebou rockovou minulost, účast na českých i zahraničních festivalech a tři společná alba.
Poprvé jsem s nimi měla tu čest těsně po vydání debutu Hudba lidu Čanki. Stačilo se na chvíli zaposlouchat a zaplavila mě vlna pocitu, že zapomínám vnímat všechny své myšlenkové pochody. Hlava je plná rytmů a melodií a na víc už nezbývá místo. Čankišou dokáží být jako droga. Návykoví a euforizující. Jejich účinnost ovšem se zvyšujícími se dávkami neklesá.
Vraťme se ovšem aspoň na chvíli do roztančené Solnice. Od pocitů k faktům.
Kromě písniček z poslední desky Gamagaj zazněly samozřejmě také skladby z předchozích dvou alb. Mohu jmenovat třeba Densé ju, Bekábo, Jidaki, Chlapci se loučí se svobodou nebo Jeba Ma Miluna, která byla odměněna několika salvami potlesku. Jako by jimi chtěly ruce diváků oplatit kapele energii vyslanou z pódia. A že jí tenhle večer bylo. Díky, Čankišou!