2.10.2012 | Autor: Ladislav Řehounek

Prāta Vētras Skaņu ierakstu kompānija (48:07)
Tak tyto Lotyše bude řada z vás znát pod názvem Brainstorm. Za rozpolceností, kdy doma hráli lotyšsky zpívané písně pod jedním názvem a v zahraničí anglicky zpívané pod jiným, ale letos udělali čáru a rozhodli se být pro všechny jen a pouze Prāta Vētra.
     
Ba co víc, pokud jste je měli zafixovány díky milému britpopu, jejich letošní album Another Still Life, anglické dvojče lotyšského Vēl viena klusā daba, vás nejspíš v mnoha ohledech překvapí. Nečekejte druhé Maybe, My Star nebo A Day Before Tomorrow. Citelný úkrok ze zavedené cesty ostatně udělali Prāta Vētra už na předchozí desce (v lotyšštině vyšla v roce 2008 jako Tur kaut kam ir jābūt, v angličtině předloni pod názvem Years and Seconds), tentokrát jdou ale ještě dál. Směřují k vyzrálejším, skladatelsky i aranžérsky promyšlenějším písním. Už díky lehce afektovanému zpěvu Renārse Kauperse je ale bezpečně poznáte.



Prāta Vētra se přitom nenacházejí v krizi, nehledají způsoby, jak se uchytit, nekalkulují, netápou. Another Still Life demonstruje, jakým uměním je skrýt hitový potenciál písním, které samy o sobě ho v krvi mají. Kapela se zříká zavedených postupů a pohrává si. Názornou ukázkou toho je So Low Lullaby, kterou charakterizuje emotivní zpěv s doprovodem takřka minimalistických hudebních motivů, jakkoliv je z refrénu cítit silná melodie, jež by při jiném aranžmá mohla být základem laciné pop-rockové vypalovačky. A to není výtka. Naopak je to důkaz toho, že Prāta Vētra neztratili nic ze skladatelské zručnosti, jen se namísto přímočarosti vydali složitější cestou.

Podobných příkladů je tady víc. Už úvodní Lantern začíná jemným kytarovým vazbením, ke kterému se postupně přidává jednoduchý klávesový motiv, vícehlasý zpěv, bicí a nenápadná elektronika, Europa je rytmickou hříčkou, jež se v polovině přelije  v emotivní part Kauperse zpívajícího v doprovodu varhan, Knife je zase postavena na basové lince vytvářející taneční groove, přestože o taneční skladbu ani zdaleka nejde. No a pak tu máme do lo-fi vystylizovanou baladu Violet, možná nejsilnější skladbu celé desky. Jednoduchý rytmus, zkreslené klávesy, zpěv přes vokodér. Trochu to připomíná určité momenty Bon Ivera.


Není však pravdou, že by se na albu nenašlo pár kousků odkazujících ke starým časům. Jde především o Don’t You Get It, která je díky nádechu kytarového retra nejchytlavější, nejpřímočařejší a nejzpěvnější písní, ale také o Queen Of England's Treasure, zřejmě nejpopovější kousek, nebo Mēles, zpívanou v rodné lotyšštině (lotyšská verze alba na oplátku obsahuje anglicky zpívané Lantern, Violet a Butterfly in a Bottle, pozn.).

Another Still Life není deskou, která by byla pro popaře příliš alternativní a pro alternativce příliš popová. Bez problémů by ji měly skousnout obě skupiny, nebo alespoň ti jejich příslušníci, kteří netrpí předsudky. Vůbec, Prāta Vētra nikdy nedělali špatný pop-rockový mainstream a ani teď nedělají špatnou pop-rockovou alternativu. Těžiště obojího je někde jinde, ať si tedy výš postaví kdo chce co chce. Z jistého pohledu je ale rozhodně Another Still Life dosavadním vrcholem v diskografii kapely.

Zlatý hřeb: Violet, Knife
Zní to jako: tak trochu jiní Brainstorm

Body: