muzikus.cz na

facebook twitter
přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

festivalyHeineken Open'er Festival, Gdynia (PL), 2. – 5. 7. 09

9.7.2009 | Autor: Ladislav Řehounek | sekce: živě

Heineken Open'er Festival 2009

Heineken Open'er Festival 2009

foto: Láďa Řehounek

Open'er se v minulých letech bleskurychle katapultoval do pozice největšího polského festivalu a letos se posunul zas o kousek výš. Bez nadsázky snese srovnání s největšími západoevropskými akcemi. S rekordními šedesáti tisíci návštěvníky se vyrovnává třeba německému gigantu Rock im Park a line-up v čele s Kings of Leon, Faith No More, Arctic Monkeys, Placebo, Prodigy nebo Mobym mu může závidět leckterý ze zavedených hudebních svatostánků. Mezi lidem byla slyšet němčina, angličtina, italština, španělština, ruština i slovenština, v davu mávala maďarská ba dokonce i australská vlajka. A vzhůru nohama bylo nejenom letiště Babie Doły. Zábavou žilo celé dvousettisícové přístavní město (které zároveň v totožném termínu hostilo ještě Tall Ships Races - mezinárodní přehlídku plachetnic a setkání námořníků) a z jeho ulic bylo doslova cítit nadšení, že takové akce může hostit.

Pořadatelé, ti zase neskrývali nadšení z počasí, které letošní ročník provázelo. Po několika propršených ročnících se Open'er dočkal neutichajících, takřka třicetistupňových pařáků, přes den jak stvořených k náběhu do téměř přilehlého Baltského moře. Ostatně areál samotný své brány otevíral úderem čtvrté odpolední – krok sice nezvyklý, který ovšem ve finále nevadí, možná právě naopak. Open'er totiž zcela rezignuje na obligátní odpolední vatu, na festivalech zpravidla tvořenou céčkovými, lokálními a céčkovými lokálními kapelami, a všechny síly soustředí na nabitý večerní program. V tom se střetávají silná jména aktuální světové scény, legendy klubových pódií, stejně jako vycházející hudební naděje.

Słowo wstępne

Osobní prohlídky u vstupu probíhaly namátkově, zato velmi důkladně. Drogy se hledaly nejenom pod čepicemi, ale taky v krabičkách cigaret a peněženkách. Jednou ochranku nezajímal obsah batohu, zato vám prolustrovala každou kapsu, podruhé naopak. Ať už se ale bavíme o praktických pomůckách

Heineken Open'er Festival 2009

Heineken Open'er Festival 2009

foto: Láďa Řehounek

(program, mapa města nebo každodenní festivalové noviny), informovanosti o změnách v line-upu, bohatém výběru jídla (v kempu nechyběl plnosortimentní obchod s potravinami, u rychlého občerstvení jste zase oproti českým festivalům za srovnatelnou cenu dostali jednou tak velkou porci), hygieně, nebo třeba autobusové kyvadlovce k nádraží a k pláži (bez čekání a bez tlačenic, doslova autobus za autobusem, nonstop, zadarmo) - to všechno jsou zdánlivé banality, tvářící se jako samozřejmosti, které návštěvníku dávají jednoznačně najevo, kdo je tady na prvním místě. V tomto ohledu Open'er hodně připomíná třeba slovenskou Pohodu. Stejně jako v zákazu prodeje cigaret a veškerého alkoholu vyjma piva, které se navíc alespoň v oficiální rovině (v té neoficiální to nikdo neřešil) nesmělo vynášet ke scénám. Za pití, jídlo nebo merchandise se dalo platit buďto festivalovými bony (jeden byl v hodnotě 3 Zloté; například pivo stálo 2 bony), anebo jednoduše kartou. Napsat, že po organizační stránce všechno šlo jak mělo, by bylo mrháním. Organizace fungovala na mnohem vyšší úrovni, než bývá u festivalů – a to včetně těch velkých západoevropských - zvykem.

Czwartek: Arctic Monkeys, Basement Jaxx, Peter Björn and John...

V tomto roce se Open'er poprvé rozrostl na celé čtyři dny a ačkoliv čtvrteční program de facto plnil funkci warm-upu (ze čtyř koncertních scén se hrálo na dvou – Main stage a stanové Tent Stage), už záhy po rozjezdu bylo jasné, že tohle bude jedna velká party. Obavy, aby polské publikum nepřipomínalo chladný statický dav, se rozplynuly rychlostí blesku. Koncerty si užívalo, sborově zpívalo a nešetřilo aplausy při každém sólu, a to i u kapel, které nejsou v masových hledáčcích. Stěží byste hledali kapelu, které se nedostalo vřelého přijetí.

Vadou na kráse úvodního večera byly výpadky zvuku, které provázely koncerty na hlavní scéně. To se hned dvakrát dotklo Arctic Monkeys, kteří dokonce po druhém kolapsu museli na pár minut opustit pódium (čímž se Open'er dostal i na NME, ačkoliv pravdivost uvedených fakt je srovnatelná s pravdivostí fakt uváděných plátky jako Aha!). Tak či onak, pokud jsem o koncertu těchto britských kytarových hrdinů na rakouském Frequency festivalu před třemi lety napsal, že „aroganci by fanouškům snad nejraději rozdávali do roztrhání“, pak v tomto případě musím hledat jiné fráze. Vyhráli se, přišli, jak na to, překvapili a předvedli energické, sebejisté vystoupení. Těžko soudit, jakou roli sehrál čas, nálada v kapele, nebo jenom prostá atmosféra, ale všechno

Arctic Monkeys, Heineken Open'er Festival 2009

Arctic Monkeys, Heineken Open'er Festival 2009

foto: Alter Art/opener.pl

nasvědčuje tomu, že Arctic Monkeys jsou ukázkovým příkladem kapely, jejíž koncertní úroveň se odvíjí od momentálního rozpoložení frontmana. Na polskou premiéru shodou šťastných okolností vyšel dobrý den a s místním publikem se Britové stali výbornými parťáky (což ostatně záhy před vystoupením na Rock for People přiznali i v rozhovoru pro iDnes). Z chystané albové novinky Humbug zazněly čtyři skladby a protože na Open'er připadla úvodní zastávka jejich letního turné, byly mezi nimi i světové koncertní premiéry Potion Approaching a Secret Door.

Technika nebyla nakloněna ani následným Basement Jaxx, house-popovým stálicím z Londýna. Jenže co naplat, kde není snaha, není ani lítost. Simon Ratcliffe, Felix Buxton a jejich doprovodní spoluhráči a vokalistky brázdí pódia už tři roky více méně s jedním a tím samým setlistem. Se setlistem, který v roce 2006 při vydání Crazy Itch Radio dejme tomu pobavil na tehdejších ročních Rock for People a Pohody. Basement Jaxx si vybudovali status jistoty, která nemůže zkazit rozjetou zábavu, stejně tak jako z opačného pohledu nemůže - nebo lépe řečeno nechce (?) - překvapit. Nic víc, nic míň.

To jiným šálkem byli hosté z protějšího břehu Baltu, Švédové Peter Björn and John v zaplněném stanu. Byť je škoda, že až na pár singlů (jasně, třeba Young Folks, i když tentokrát bez v místní řeči zpívaného úvodu, jako tomu před měsícem na Rock im Park v Německu) v setlistu opomíjejí debutovou desku Writers Block, nedá se jim upřít nadání, jakým dokáží publikum strhnout. Charismatický Peter Morén, tradičně poletujíce z jednoho konce scény na druhý, baví svými grimasy i proslovy a přitom nesklouzává k patosu. Tak to je, když se snoubí hudební nápady s radostí a zábavou. Tihle post-folkaři prostě umí.

Plno bylo i při vystoupení loňských debutantů, britských Late of the Pier. Jenže tahle čtveřice, fúzující elektroniku s čímsi na pomezí popu a hardcore, přirovnávaná třeba ke svým krajanům Enter Shikari, se veze na populární vlně a tah na branku nedokáže zamaskovat. První pozitivní dojmy, podle kterých jsou Late of The Pier pódiovým živlem, tak plynule přechází v dojmy opačné, podle nichž z pódia sálá stereotypní přehlídka jednoho klišé za druhým. Škoda.

Piątek: Moby, Hjaltalín, The Kooks...

Heineken Open'er Festival 2009

Heineken Open'er Festival 2009

foto: Láďa Řehounek

V pátek se program Open'eru rozrostl o další dvě scény a rozjel se v plné parádě. Mladým polským kapelám patřila malá Young Talents Stage, na které zaujali třeba britpopoví The October Leaves nebo post-punkem načichlí powerpopaři Superxiu. Je sice pravdou, že by se dali zaměnit s nespočtem dalších indie kapel, působících kdekoliv po světě, ovšem kdyby člověk nevěděl, že jde o Poláky, jen stěží by je sem zeměpisně zařadil. A protože by bylo zbytečné dělat si iluze, že na polské klubové scéně je nouze o zoufalé snaživce kopírující své idoly (známe z pražských klubů), přičtěme jim to k dobru. Na největší polské překvapení ale došlo o pár desítek minut později ve stanu a byla jím zpěvačka, o níž festivalové noviny referovaly jako o „polské Tori Amos“. A nebyla to žádná laciná fráze. Osobitá, charismatická písničkářka a klávesistka Gaba Kulka se držela sympatického klávesového popu plného silných, přitom nevtíravých (místy v Polštině, povětšinou ale v Angličtině zpívaných) melodií, tu a tam s menšími záběhy k nu-jazzovým, swingovým, nebo naopak volnějším kabaretně-punkovým polohám á la Dresden Dolls nebo White Stripes. Fantastický to koncert, můžu doporučit.

Další skvost vykvetl na druhé z nově otevřených scén – Islanďané Hjaltalín na World stage. Tenhle komorní pop, založený na bohatých aranžmá (vedle klasických nástrojů používají ještě housle a fagot), potěší nejenom fanoušky Arcade Fire. Síla sedmičlenné sestavy tkví v podivném kouzlu, které v sobě jejich hudba nese (což u Islanďanů nijak zvlášť nepřekvapí), stejně jako v civilním, přátelském projevu. A navzdory tomu, že mají na kontě jedinou desku, s několika novinkami, coverzemi a po neutichajícím skandování ještě přídavkovém „my už další písničky neumíme, leda že bysme něco zopakovali“ repete svůj set protáhli dokonce na 70 minut. Pro zajímavost, taková Duffy začínala ve stanu o půl hodiny později a svojí hitovkou Mercy končila shodně jako Hjaltalín, tedy po nějakých čtyřiceti minutách.

Hlavní scéna v ten večer patřila třeba britským The Kooks – po Arctic Monkeys zřejmě další náladové kapele (Jak jinak si vysvětlit ten kontrast? Po červnovém koncertu v Německu jsem zmiňoval roztomile působící introvertnost, aby se o necelý měsíc později představili s našlápnutou folk-rockovou jízdou? Okay...) – a hlavně Mobymu.

Moby, Heineken Open'er Festival 2009

Moby, Heineken Open'er Festival 2009

foto: Alter Art/opener.pl

Podpořen doprovodnou vokalistkou, dvojicí houslistek, basistou, klávesistou a bubeníkem nastoupil s kytarou okolo krku a té se držel i po většinu koncertu. Kdo čekal, že tři dny po vydání nového alba zasvětí svůj koncert představení čerstvého materiálu, odcházel zklamán. Z Wait for Me zazněly pouhé čtyři skladby plus A Seated Night jako úvodní intro. Svůj set postavil naopak na plejádě hitů, jichž za poslední dvě dekády nastřádal požehnaně. Na jednu stranu je škoda, že jeho aktuální tvorba vskutku rychle ustupuje do pozadí, na druhou stranu se tímto krokem festivalovému publiku nemůže nezavděčit. Nejsilnější okamžik vystoupení ale přišel s přídavkem, kdy předvedl svého bluesového ducha. Na pódiu se zjevil zcela sám a spustil Ring of Fire od Johnnyho Cashe.

Sobota: Faith No More, M83, Emilíana Toriini...

Po pátečních Hjaltalín došlo na dalšího vyslance Islandu hned v sobotu. Křehká popová diva Emilíana Torrini byla opravdovým pohlazením na duši. Pateticky řečeno, ale pravdivě. Zkrátka vytříbený, inteligentní, nepodbízivý pop v emotivním podání sympatické zpěvačky.

Snad nejočekávanější koncert celého festivalu ale měli na svědomí rockoví velikáni Faith No More. Na pódia se po více než desetileté pauze postavili teprve před nedávnem a svůj koncert na Open'eru zahájili více než stylově, skladbou Reunited, jinak coverzerzí třicet let starého hitu dvojice Peaches & Herb. „Dříve jsme měli dobré písničky, teď máme dobrého zpěváka,“ nechali se Faith No More slyšet jednom v rozhovoru. V kontextu z toho plyne, že jsou si vědomi svých silných stránek, aniž by přitom klesali k pouhému oživování zašlé slávy. Naopak, představili se v plné síle a výborné formě, ze které nebyla ani náznakem cítit pachuť nostalgie. Nasazení elegána v rudém Mikea Pattona a jeho kumpánů bylo obdivuhodné. Předvedli po všech stránkách precizní výkon, ze kterého byla cítit prachobyčejná lidská radost z toho, že si sestava může společně zahrát a potěšit fanoušky. Jako kdyby výjimečnost koncertu potrhla dorazivší jediná dešťová (krátká, slabá) přeháňka během celého festivalu.

Faith No More, Heineken Open'er Festival 2009

Faith No More, Heineken Open'er Festival 2009

foto: Alter Art/opener.pl

Závěr sobotního programu pak patřil elektronice – na hlavní scéně v podání Australanů Pendulum a ve stanu Francouzů M83. Ať už tomu budete říkat dreampop, synthipop, shoegaze nebo jakkoliv jinak, na živo M83 působí ještě podmanivěji a magičtěji, než na albech, až při takové Kim & Jessie málem běhá mráz po zádech. Anthony Gonzalez, střídajíce kytaru a samplery, podpořen hostující klávesistkou/vokalistkou a bubeníkem, se postaral o jeden z nejsilnějších momentů celého festivalu.

Niedziela: Kings of Leon, Placebo, Lily Allen...

O tom, že předsudky jsou zbytečné, v neděli přesvědčily dvě popové hvězdičky - nejprve Angličanka Lily Allen. Není sice pěveckou borkyní, ale jak se ukázalo, její silnou stránkou je schopnost pobavit a zaujmout i ty, kteří by jinak jejímu hypee-popu nepřišli na chuť. Ani se nechce věřit tomu, kolik z dvojice jejích desek vzešlo hitovek. Když k tomu připočteme coververze Oh My God od Kaiser Chiefs a Womanizer od Britney Spears, vzejde nám z toho příjemný podvečerní dýchánek. A to, co Lily na hlavní scéně rozjela, záhy na World stage přivedla k dokonalosti energická a charismatická Američanka Santigold.

To už se ale na hlavní scéně schylovalo k velkému finále: Kings of Leon, Placebo a The Prodigy. Kdo si lámal hlavu nad tím, proč se právě Kings of Leon ze záplavy kytarovek vyšvihli ve stadionovou kapelu, která headlinuje ty největší hudební festivaly, dostal jednoznačnou odpoveď. Stačilo se postavit a vnímat, co se z pódia line. Suverénní, sebejistý, silný, emotivní koncert, na který bude Gdynia ještě dlouho vzpomínat. Ano, toto je bez diskuzí velká kapela a tento status jí náleží právem.

Vzhledem k časovému skluzu zkrácený, přibližně jen hodinový koncert odehráli britští Placebo. Ke zklamání některých tak ze setlistu vypustily pár hitovek (včetně The Bitter End) a soustředili se hlavně na novou desku Battle for the Sun. Tu si základna za těch pár týdnů stačila naposlouchat a koncert tak naštěstí nepůsobil rozpačitě, jako tomu bylo před měsícem, kdy ji Placebo ještě před vydáním odehráli na německém Rock im Park. Ostatně, Battle for the Sun je plná silných skladeb, když ne na první, tak dejme tomu na druhý poslech. Rozlučku dostala pod patronát další koncertní jistota, energičtí The Prodigy, kteří symbolicky dohráli při rozednívání, což v těchto severněji položených zeměpisných šířkách znamená ve tři ráno.

Resumé

Open'er je výborně zorganizovaný festival s vytříbenou dramaturgií, kde nejde o kvantitu, ale o kvalitu, a jedinečnou atmosférou bez jakéhokoliv náznaku agro pachutě. A samozřejmě... ano, u moře! Cesta z Prahy do Gdyně vám sice zabere nějakých 10 hodin autem (pokud máte štěstí a nenarazíte na příliš mnoho traktorů) nebo 15 hodin vlakem (pokud mají české a polské dráhy šťastný den), ale stojí to za to. Lístek pořídíte v přepočtu pod dva tisíce, za cestu dáte jen o něco málo víc, o tamních cenách ani nemluvě. Takže resumé je jasný... Jednou frází? Pobaltská festivalová perla!

(Poznámka pod čarou: autor těchto řádků v průběhu celého festivalu potkal jednoho jediného opilého člověka, což byl navíc Angličan...)

Heineken Open'er, Gdynia (PL) – letiště Babie Doły, 2. – 5. 7. 09
Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/zive/Heineken-Opener-Festival-Gdynia-PL-2-5-7-09~09~cervenec~2009/

Komentáře

celkový počet: 1

carla_d  souhlasim s poslednim odstavecem

     
 
 
&;
www odkazy
 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.