Čtěte také:

>> reportáž z lednového koncertu Red Snapper v Paláci Akropolis

Rozhovor s Alexem Patersonem z The Orb

Pořadatelé festivalu připravili krátký rozhovor se spoluzakladatelem The Orb Alexem Patersonem, který vám nabízíme:

Máš nějakou radu, jak zůstat na vrcholu hudebního businessu tak dlouho, být stále in a zároveň nedělat žádné kompromisy?
No nejdůležitější je být sám k sobě upřímný, mít publikum, které oceňuje, co děláš, a mít šanci cestovat po celém světě a získávat si tak nové posluchače. Nejsme jen britská kapela, Thomas žije v Berlíně, já v Londýně a naši spolupracovníci na dalších místech. Díky tomu nemáme London sound a neodrážíme hudbu, která je pro tohle město typická.

Která skladba z nového alba má podle tebe stejné hitové ambice jako Little Fluffy Clouds nebo Oxygen?
Podle reakcí publika určitě DDD a Mother Nature.

Věděl jsi, že přávě tyhle dva tracky budou mít tak dobré reakce, už když jsi na nich pracoval ve studiu?
No jasně. Jde o to, že když pracuješ na něčem ve studiu, je dobré si to testovat na živých vystoupeních a pak to na základě toho upravovat. Když něco funguje live, máš jistotu, že to bude fungovat i na desce. Z alba The Dream mám celkově dobrý pocit. Lidem se líbí a to ti vždycky jako umělci pomáhá.

Hudba The Orb stojí z velké části na samplování – z jakého vysamplovaného zvuku jsi měl kdy největší radost?
To není tak snadné říct. Něco bych ti tady prozradil a pak by za náma někdo přišel s tím, jak jsme to mohli udělat, když o tom ani nevěděl. Každý z těch zvuků ale prochází určitým procesem, takže je pak změněn k nepoznání. Na tohle si dáváme velký pozor. Často to dokonce děláme tak, že na základě nějakého samplu složíme celou skladbu a pak ho úplně vyndáme ven. To je náš oblíbený způsob práce, který funguje.

Na začátku 90. let The Orb definovali jeden směr elektronické hudby. Myslíš, že jste stále inspirací pro své následovníky nebo se dnes naopak díváte kolem a chytáte inspiraci od nich?
Je celkem zábavné, že dnešní hudba hodně čerpá inspiraci z 80. let. Lidi tráví hodně času tím, aby jim zněla třeba basa tak jako tehdy. Inspirace obecně je ale legrační věc, opravdu. Můžeš jí čerpat z celého okolního světa, i taková rozhlasová hra tě může dostat do úplně jiného světa. A zase - můžeš jí vysamlovat a pak ty samply z muziky v pravý čas vyhodit. Insiprace může být i spousta staré hudby – funk, Led Zeppelin, T-Rex... Je mi 48 let a mám s muzikou opravdu spoustu zkušeností. S postupem času míváš nutkání se vracet do minulosti, například ke zvuku, se kterým jsi si hrál před dvaceti lety. Odtud pochází taky řada nápadů.

Řekni mi, jak se dá vcelku hektický muzikantský život vydržet tak dlouho?
Je to životní cesta. Není to jen práce, ze které můžeš jít domu a vypnout. Někdy je to opravdu ohromně náročné, ale zároveň je to jediné, co teď dělám a co jsem kdy udělal. Dej mi jiný obrázek, ukaž mi jinou cestu, ale pochybuju, že nějaká je. Mám dobrý život, hraju pravidelně po celém světě a takhle to miluju. Nemám si na co stěžovat, vždycky je to o úhlu pohledu, tak proč se na to nekoukat pozitivně. Těším se na všechny vystoupení, která mám před sebou. I na ten do Prahy.

Přemýšlel jsi, kam dál jsi schopný posunout svoje hudební hranice?
Projekty jako High Frequency Bandwitch ukazují, že si je posouvám neustále. Dělám tam věci, které by ode mě asi každý nečekal. Třeba zpívám. S Rootmasters je to podobné – tam vytváříme velmi anorganický sound, takže něco zase úplně jiného. Teď budeme pracovat na filmové hudbě pro jednoho rakouského režiséra... Ty hranice jsou a vždy byly velmi plastické.