4.1.2004 | Autor: Vojtěch Rynda

Universal Music (49:08 min.)
Trend nastoupený předchozím albem All That You Can't Leave Behind je potvrzen: 90. léta nikdy neexistovala, ani u U2, ani ve světě. Kdyby How To Dismantle An Atomic Bomb vyšlo po Joshua Tree, nikdo by se nedivil a vývoj U2 by pořád dával stejný smysl jako do nedávné doby. Tedy do doby, kdy se jejich cesta po dekádě experimentování a koketování s moderními (elektronickými) trendy stočila do spirály. Protože jak Bono zpívá v otvíráku Vertigo, "Boys play rock and roll/They know they can't dance/At least they know".
Právě Vertigo, první singl, klame tělem: zbytek téhle desky není vůbec tak našlápnutý a kromě All Because Of You a City Of Blinding Lights se kolébá ve šlofíčkových tempech. Všechno je na svém místě. Edgeovu kytaru poznáte na sto mil, Bonovy texty o lásce a Bohu jsou samé srdce a klečení a děti a bolest a i ty Corbijnovy fotky vypadají přesně tak, jak jste čekali. Co chybí, je tajemství, transcendence, samovolnost desek druhé poloviny 80. let, které se How To Dismantle An Atomic Bomb snaží napodobit. Místo ní už druhou desku U2 v řadě kazí úzkostlivá snaha vtisknout jí tvar jaksi svrchu, místo toho, aby do něj vplula sama.
Ale i když na tomhle albu Bono a spol. občas znějí jako svůj vlastní revival, není to kanibalizace na sobě samotných už jen proto, že U2 jsou pořád ještě moc velcí hračičkové než aby nahráli desku na autopilota. Nejlepší způsob, jak si How To Dismantle An Atomic Bomb užít, je vyzobávat z ní jednotlivé aranžérské finesy (akustické kytary, perkuse, klávesy, ženské vokály), protože při nesoustředěném poslechu tu není nic, co by nešlo druhým uchem hned zase ven. Snad jen ty nejhymničtější a nejvypjatější momenty - jsou ve zmíněných rychlejších věcech a v závěrečné Yahweh - poškrábou fantazii myšlenkami, co mohlo být, kdyby U2 nepřestali mít chuť experimentovat. Komu se líbilo předchozí album, bude spokojen i teď: ona taková ohřívaná bramboračka může chutnat pořád slušně.


Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/12