8.8.2004 | Autor: Jindřich Göth

"Nemohu najít sám sebe," tvrdí první verše nové desky The Cure. Do toho zní od prvního tónu až po ten úplně poslední dokonale vygradovaný hudební doprovod, který vás nekompromisně sevře a nastolí tolik známou atmosféru naprosté stísněnosti. Vítejte zpět ve světě The Cure. A bude ještě hůř: "Řekni, že to je pořád stejné slunce, které krouží po obloze... tak řekni, že to je stejný dům a nic v něm se nezměnilo... řekni, že to je stejný chlapec, hořící ve stejné posteli... řekni, že jsi to pořád ty." Robert Smith se ztratil v labyrintu uprostřed své hlavy, naříká, "tlačí pěstmi na ty sloupy a přesto tvrdí, že vidí duchy!"

Ne, producent Ross Robinson nepřetransformoval The Cure v pochybnou nu-metalovou rachotinu, "pouze" jim dopomohl k razantnímu, průzračnému zvuku. Trvá to pár poslechů, než si zvyknete na absenci tradičních rozmazaných a v mlžném oparu rozpuštěných kytar, ale klasické cureovské melodie v Before Three, The End Of The World či v překrásné závěrečné Going Nowhere nenechají na pochybách nikoho. Pravda, některé motivy už jsme od kapely slyšeli, ne všechny skladby dosahují kvalit těch zmíněných, přesto jde stále o nezaměnitelnou, originální hudbu, k níž je nutno se pečlivě proposlouchat. The Cure se sice nemůže rovnat klasickým albům, ale minimálně Wish a Wild Mood Swings rozhodně překonává.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/08