9.6.2011 | Autor: Petr Korál

Sony Music (37:06)
Vždycky se musím v duchu pousmát, když se někteří mladší kolegové publicisté snaží Sunshine připodobnit k nějakým právě aktuálním jménům britské nebo americké nezávislé scény. I současné hvězdy nebo teprve vycházející hvězdičky přece z něčeho vycházejí, a proč tedy chodit ke kováříčkovi, když lze navštívit rovnou kováře?
Co tím chci naznačit? Že já u nich, a stejně tak u Sunshine, cítím návaznost především na 80. léta, případně začátek devadesátek. Při podrobném zkoumání dnešní hudební tváře party kolem Kaye Buriánka může pamětník snadno odhalit jisté „pocitové spříznění“ třeba s Joy Division, New Order, Killing Joke, The Smiths... a zejména pak s The Cure (což ostatně není poprvé). Tím ale nechci v žádné případě říct, že se Kay rozhodl stát zdejší trapnou pseudoinkarnací Roberta Smithe! Ono spříznění a místy třeba i používání podobných nálad a výrazových východisek není totéž co kopírování, víme?
Karmageddon je každopádně dosud jasně nejmelodičtější deska Sunshine. Anebo ještě jinak: melodie u téhle skupiny byly téměř vždycky (vyjma úplných začátků zahalených v nekompromisně posthardcorovém oparu), ale nezřídka od nich odváděly pozornost rafinované aranže, všelijaké zvukové hrátky, taneční rytmy apod. Tentokrát tu melodie útočí se zcela otevřeným hledím (pomíjím závěrečnou proklatě nabroušenou vypalovačku We Carry A Third World Briefcase), s neskrývaně popovou přímočarostí – no a? Pop přece nemusí být nutně synonymem pro nadávku! Sunshine vědí zatraceně dobře, kde visí imaginární laťka nějakého vkusu (byť i tenhle pojem je samozřejmě relativní).
Přičtete-li jako vždy Kayův mimořádně naléhavý pěvecký projev a jeho hravé, byť zároveň velice těžko „polapitelné“ mnohovýznamové texty, vyjde vám jednoznačný závěr: jen málokterým (pakliže vůbec nějakým) českým rockerům se podařilo zvládnout otevírání 13. komnaty do světa popu s takovou elegancí a noblesou.

Body: