21.10.2002 | Autor: Petr Korál

Nuclear Blast/M.A.B. (53:11)
Švédští Meshuggah vždycky patřili k nejvýraznějším inovátorům v ranku hard music. Ač z komerčního hlediska dodnes patří víceméně k undergroundu, před jejich hledačstvímse uctivě sklánějí k zemi (a čerpají z něj) např. i mnohé zámořské party. Velice dlouho se napjatě očekávalo, kdy a s čím Meshuggah zase překvapí. Vím dokonce o nejmenované skupině v západních Čechách, která na novinku Seveřanů čekala téměř jako na smilování, protože veškeré inspirační podněty svých největších miláčků už vstřebala a najednou nevěděla, kudy dál...

A Meshuggah naděje do nich vkládané rozhodně nezklamali. Neže by ohromili něčím zcela neznámým, ale zase znějí trochu jinak. Svůj progresivně pojatý, hutný, valivý thrash snad ještě více zpomalili, aby z něj mocnou silou vyvřelo to pro Meshuggah nejstěžejnější. To jest a) masivní riffy, v nichž jsou občas zapuštěna sóla pocházející jako by z úplně jiného světa. To jest b) psychotické postupy a celková neméně psychoidní nálada, již lze - leč velmi vágně - přirovnat k tomu, co se odehrává v muzice legendárních Voivod. To jestc) divoká rytmická džungle: z prapodivných nepravidelných rytmů, kterými se skladby Meshuggah hemží, aniž by se rozpadaly na prach bezúčelného experimentování, musí i zkušeným hudebním teoretikům třeštit hlava. Na dovršení toho všeho ponurý, věru apokalyptický sound nahrávky přihrává na smeč všem skeptikům, avizujícím blížící se Armageddon...

Meshuggah, toť nejvyšší koncentrace nervní hudby takříkajícna palici. Opravdové, genialitou zavánějící 'mešuge'. Fanouškům Neurosis, už zmíněných Voivod a podobných 'divností' nelze nedoporučit!




Body:

Psáno pro: &musiQ 2002/10