12.6.2002 | Autor: Radek Diestler

Sony Music Bonton (46:57)
Kamil Střihavka na iDNES říkal, že nechtěl udělat desku, která by zněla jako Motorband, BSP nebo No Guitars!. Tedy odstřižení se od minulosti?

Jistě, 'v dáli Kansas' a Zdeněk Mazač dnes ku spokojenosti domorodců kroutí šavlemi v Božáku tam za kopci, kde mé milé Teplitz-Sch"nau leží. Též neblahé skoky na funky žebřiňák jsou pryč. Ale podíl Michala Pavlíčka ukazuje na návrat k modelu první české porevoluční supergroup. Přivedl mě k tomu Ondřej Konrád, který před lety BSP pasoval na "lehce komerční rock s puncem muzikality a dotaženého provedení." Aco je asi tak tohle?

I když: Woo-Doo! je deskou popovější, v souladu s tím, čím Střihavka mezitím prošel. Takové hudbě, rostoucí z rockových kořenů, se v 80. letech říkalo 'dospělý pop' a čekalo se nani jako na Godota. Je dobře, že producentské trio Pavlíček - Cimfe - Karlík nešlo proti Střihavkově naturelu a vyvážilo potřebu modelovat zvuk nahrávky podle dobového úzu (však ni rovný, ni lámaný beat!) a fundament hlavní postavy projektu. Řada písniček je velmi vyvedená (titulní kus, Konečně doma, asi nejlepší Kpt. Flint, Fabrika). Pravda, občas to zaskřípe - viz protiklad Střihavkova drsného zpěvu a nevýrazné, umravněné hudby v Tři minuty slávy. A debatovat o Střihavkově pěveckém potenciálu má asi takový smysl, jako sledovat cancy našich politiků o Benešových dekretech.

Na některých místech rostu z textů: říci Tohle víno, chlape, vážně se dá (Tři minuty slávy), vrazí mi první sommelier vývrtku do oka (pán Belko, do boha!). A když Kamil nyje možná jsme se tím trochu sjeli, (Možná jsme takhle umřeli) klesá mi hrůzou čelist.

Ale máme-li shrnout: Woo-Doo! je důstojný návrat do flóru.




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/06