The Cure: "Zhasněte světla!"
21.9.2004 | Autor: Jindřich Göth | sekce: publicistika
Existují kapely, o nichž můžete mluvit hodiny a ničeho podstatného se nedoberete. Jejich hudba je totiž natolik osobní záležitostí, že na každého jedince působí úplně jinak. Takže takto: The Cure vydali nové album.
Je jasné, že v osmdesátých letech by zato zpráva vzbudila mnohem větší poprask než teď. Neboť tedy patřilo k bontonu každého jen trochu "nezávisle" smýšlejícího jedince poslouchat tuto zasmušilou a mírně (?) vyšinutou partu, semknutou kolem paranoidního pavouka Roberta Smithe. Dnes se dech zrychlí a zorničky rozšíří pouze kovaným cureistům. A přece se dá říci, že v případě novinky, nazvané lakonicky The Cure, držíme v ruce přece jen něco víc než jen další zářez do diskografie.
V případě předchozího alba Bloodflowers totiž The Cure uzavřeli trilogii, započatou v roce 1982 kolekcí Pornography a rozvinutou o sedm let později legendárním majstrštykem Disintegration.
"Pornography a Disintegration byly vždycky nejoblíbenější desky našich fanoušků a musím říct, že i moje. Chtěl jsem, aby na ně Bloodflowers svým způsobem navazovalo. Samozřejmě, dost věcí se od té doby změnilo, zestárl jsem a logicky jsem nemohl zopakovat intenzitu a nasazení prvních dvou alb. Kontinuitu tedy chápu spíš v rovině textů," vysvětluje Robert Smith.
Dnes sice v případě Pornography hovoří o oblíbené kolekci, nicméně v době natáčení se jednalo málem o labutí píseň. Koneckonců, jde se asi o to nejtemnější a nejponuřejší, co takhle parta spáchala.
"Můj tehdejší postoj byl zcela jasný: všechno je to špatně. Materiál na album jsem napsal během jednoho víkendu v jakémsi větrném mlýně. Během natáčení jsme skoro nespali a užívali hodně drog. Na koncertech, které po vydání následovaly, jsme se pak rvali s publikem. Připadal jsem si hrozně divně, tohle jsem nikdy neměl v povaze. Dnes to možná zní jako legrace, ale věřte, že to vůbec veselé nebylo," vzpomíná Smith.
Nový začátek
"Když jsme dokončili Bloodflowers, řekl jsem si: 'Tak to by bylo'. Završili jsme předchozích pětadvacet let a já byl pevně přesvědčen o tom, že musím natočit sólové album. Ostatní s tím počítali taky," říká Smith.
Rozcuchaný pěvec míní, okolnosti mění. Z plánované sólovky sešlo, neboť 25. července 2002 se Smith v rámci švýcarského festivalu Nyon sešel v jednom hotelu se svým dlouholetým fanouškem, producentem Rossem Robinsonem.
"Poseděli jsme spolu a já si uvědomil, že s ním chci pracovat. Dokázal ve mně znovu probudit vášeň pro The Cure. Díky němu jsem si uvědomil, proč vlastně lidé naši kapelu tak milují."
Na první pohled to vypadá jasně: frontman kapely se sešel s producentem, s nímž si padl do noty. Musíme si však ujasnit, jakou hudbu hrají The Cure a jaký styl produkoval Ross Robinson. Člověk, který je zcela ponořen v nu-metalové vlně (pomáhal na svět albům Limp Bizkit, Slipknot, Korn a dalším), se k zasmušilé, mlžné a na šustivě jemných kytarách postavené hudbě hodí asi jako Lemmy Kilmister k Cocteau Twins.
"Jasně, dost věcí, které Ross produkoval, nemusím. Ale některé jeho práce jsou prostě úžasné," komentoval toto neobvyklé spojení Smith.
Nahrávání při svíčkách
Jen největší bláhovci se mohli domnívat, že The Cure podlehnou mámení a šalbě trhu a začnou na nové desce řezat do kytar, rapovat a hulákat. Nicméně bylo jasné, že nový materiál nebude tak úplně konvenovat s předchozím výlisky.
"Začal jsem skládat těžší a tvrdší věci, protože mi bylo jasné, že se Ross pohybuje mezi opravdu tvrdou a temnou hudbou. Zcela logicky jsem se přitom domníval, že v případě The Cure má raději naše depresivní songy, ale nebyla to tak úplně pravda. Ukázalo se, že má moc rád naši popovou tvář a úplně ze všeho nejvíc se mu líbí skladby, které jsou hodně emotivní a přitom melodické."
Nahrávání začalo na jaře letošního roku v londýnských studiích Olympic. The Cure se rozhodli zopakovat postup, který použili naposledy v případě debutu Three Imaginary Boys, totiž nahrát ve studiu celé album živě.
"Byl jsem nucen zpívat před ostatními ve studiu, což vyvolalo velmi zvláštní atmosféru, naprosto odlišnou od té, při níž všechny nástroje nahráváme odděleně. Když jsem začal opravdu zpívat, všichni se automaticky postavili. Takhle asi reagují i na koncertech, nikdy jsem si toho ale nevšiml. I díky tomu je náš výkon na nové desce neporovnatelný s předchozími deskami ," vysvětluje Smith.
Robinson velmi dbal na to, aby měl každý člen kapely oční kontakt s ostatními, a mohl tak spontánně reagovat. Pro vytvoření odpovídající atmosféry dokonce neváhal v noci studio osvítit svícemi.
"Byl to trochu surrealistický zážitek. Několik měsíců jsme byli ve studiu jen my, kapela a Ross. Nikdo nás nenavštívil, nikdo z nás ze studia neodešel," podotýká Smith.
Dalším důležitým aspektem při práci na novince byla skutečnost, že Robert Smith vůbec poprvé velmi pečlivě probíral detaily s ostatními členy kapely.
"Někdy se tyhle rozhovory protáhly na hodiny, během kterých jsme mluvili o intimních záležitostech. Bylo to hrozně zvláštní, ale zároveň dobré. Ross nás všechny naladil na stejnou vlnovou délku, takže to vůbec nebyl problém," svěřuje se Smith.
"Takhle nějak jsem si vždycky představoval natáčení desek. Nic, co jsme kdy z The Cure udělali, se nemůže rovnat zážitku z natáčení téhle desky," pochvaluje si Robert Smith, dávaje tak nepřímo najevo, že s ním budeme muset ještě nějaký čas počítat. Koneckonců, v květnu 2004 podepsala firma Geffen s The Cure smlouvu na tři alba.
Pohled odjinud, aneb Jak se vám líbí nové album The Cure?
Jan Petričko (Report): Excelentní návrat na scénu po čtyřech letech! Smith mi připadá úlevně oproštěný od jakýchkoli tlaků a očekávání, vyhovuje mu pozice vně dění, kdy nemusí být za každou cenu třeskutě avantgardní a vizionářský. A přitom mě hned při prvním poslechu fascinovalo, jak přirozeně dokáže vyvolat atmosféru tíživé stísněnosti, aniž volí profláklé stylové prostředky. Zprvu jsem se lekl, že chce s pomocí Rosse Robinsona okatě lákat nové příznivce, ale výsledný efekt je přímo symbolem nekomerční kvality. Smith není žádná prodejná curva a pořád ještě je spíš kultovní než pultovní.
Jana Kománková (Radio 1): O trošku víc než Bloodflowers, o hodně míň než třeba Pornography nebo Kiss Me, Kiss Me, Kiss Me. Ovšem obal je super!
Jaroslav Rudiš (spisovatel a novinář): The Cure patřili mezi mé kultovní kapely. Zas a znova jsem na gymplu sjížděl Pornography a Disintegration a dokonce na to sbalil i jednu holku.
Pak přišla jiná holka a hodně jiných kapel. Překvapilo mě ale, jak temná nová deska je. A silná a dobrá k tomu.
Štěpán Bolf (Freemusic.cz): Po nesnesitelně popově utahaných Bloodflowers přichází Robert Smith s deskou dosahující s přehledem kvalit Wish, v nejsvětlejších momentech i Disintegration a Kiss Me, Kiss Me, Kiss Me. Větší bigbít, než na jaký jste kdy byli u Cure zvyklí, přitom předpovídaná nu-metalová transformace pod taktovkou Rosse Robinsona se NAŠTĚSTÍ nekoná. Robert Smith chytil ve svých 45 letech druhý dech.
The Cure: The End Of The World (Konec světa)
text: Robert Smith, překlad: Jan Martinek
Jdi jestli chceš
Nikdy jsem se tě nesnažil zastavit
Vím že existuje důvod
Pro všechno, co cítíš
Láska není moje parketa
Už mě ani ani nemůžeš milovat víc
Nemohla bys mě milovat víc
Neumíš milovat
Já toho tolik neukazuji
Není tak těžké tě skrývat
Pochop na chvíli
Já si už nevím jak bych měl být vším, co chceš
Už tě ani nemůžu milovat víc
Neumím tě milovat víc
Neumím milovat
Ty chceš abych brečel a hrál svou roli
Já chci abys škytla a rozpadla se
Chceme to stejně jako všichni ostatní
Zůstaň jestli chceš
Vždycky čekám na to že řekneš
Že tenhle polibek je poslední
Pokaždé když takhle utečeš
Není to moje vina
Už mě ani ani nemůžeš milovat víc
Neumíš mě milovat víc
Neumíš milovat
Milovat mě víc.
Doporučená diskografie:
Doporučovat někomu desky z diskografie tzv. kultovní kapely (jakou The Cure bezesporu jsou) je samozřejmě do značné míry pošetilost. Skalní fandové vám řeknou, že bezpodmínečně musíte vlastnit všechna alba. Přesto, zastavme se u alb, která v kontextu tvorby The Cure přece jen vyčnívají.
Boys Don't Cry (1980)
Neboť právě toto album obsahuje kontroverzní skladbu Killing An Arab, díky níž si The Cure vysloužili pověst rasistické kapely. Nikoho v té době nezajímalo, že text skladby je inspirován dílem spisovatele Alberta Camuse. Každý viděl jen verš "Im a stranger/killing an Arab" ("Jsem cizinec/zabíjím Araba").
Kromě této provokující skladby album nabízí další klasické skladby: titulní Boys Don't Cry, Jumpin' Someone Else's Train nebo 10:15 Saturday Night, kterou vysamplovali Massive Attack na album Mezzanine.
Pornography (1982)
První část v článku zmíněné trilogie. Soundtrack k pozvolnému rozpadu osobnosti. Poslouchat The Cure bylo vždycky tak trochu jako čekat, kdy Robert Smith definitivně prolomí 'dveře do jinam'. Zdá se, že v případě tohoto alba byl zřejmě nejblíže. Měl-li kdy Ian Curtis (zesnulý zpěvák Joy Division) nějakého následovníka, pak Roberta Smithe na Pornography.
The Head On The Door (1985)
Úvodní kousek In Between Day z vašeho čela odežene chmury, do nichž jste upadli poslechem "temné strany The Cure". Jde o nádherný melodický popík se svižnými kytarami a nezbytnou dávkou melancholie (ne však vyložené deprese). Kromě toho album obsahuje skvostnou záležitost Close To Me, která se navždy zaryje do paměti každého, kdo viděl klaustrofobní klip, který k ní The Cure pořídili.
Nemá snad ani cenu dodávat, že název The Head On The Door Smith zamýšlel jako vzpomínku na obličej, který viděl v horečce jako malé dítko.
Kiss Me, Kiss Me, Kiss Me (1987)
Pestré dvojalbum, na němž najdeme celou škálu hudebních stylů. The Cure dokazují, že pro ně není problém udržet posluchačovu pozornost i na ploše dvaasedmdesáti minut. Do již tak nabité šperkovnice kapely přibyly další klenoty, úvodní The Kiss, hymna Just Like A Heaven a další.
Staring At The Sea: The Singles (1986)
Kompilace singlů, na níž najdeme všechno možné, jen ne slabá místa. Kromě osvědčených pecek A Forest, The Hanging Garden či zmíněné Killing An Arab (z níž pochází název desky) na ní najdeme také trilogii "veselých singlů" Let's Go To Bed, The Walk, Lovecats (jedná se o popové skladby, ovlivnění kavárenským jazzem, kterým si chtěl Smith dokázat, že zvládne zkomponovat "blboučký popík do rádií").
Disintegration (1989)
Pokud se říká, že každá kapela má před sebou vrchol, na který dříve či později dojde, pak v případě tohoto alba na něm The Cure právě stanuli. Disintegration je zřejmý vrchol jejich tvorby a skladby Pictures Of You, Love Song, Fascination Street a hlavně ponurá záhrobní balada Lullaby dodnes uchvacují atmosférou a vířivou kaleidoskopickou invencí. Nikdy předtím ani potom nepřišla skupina s tak silnou a vyrovnanou kolekcí.
Mixed Up (1990)
Album remixů, dnes věc zcela běžná, tehdy spíše kuriozita, ceněná více za odvahu. Její kvality posluchači ocenili až časem, ovšem ani po letech album neztrácí na přitažlivosti. The Cure se neostýchali například takovou Close To Me překopat do podoby odlehčeného reggae s dechy.
Je jasné, že v osmdesátých letech by zato zpráva vzbudila mnohem větší poprask než teď. Neboť tedy patřilo k bontonu každého jen trochu "nezávisle" smýšlejícího jedince poslouchat tuto zasmušilou a mírně (?) vyšinutou partu, semknutou kolem paranoidního pavouka Roberta Smithe. Dnes se dech zrychlí a zorničky rozšíří pouze kovaným cureistům. A přece se dá říci, že v případě novinky, nazvané lakonicky The Cure, držíme v ruce přece jen něco víc než jen další zářez do diskografie.
V případě předchozího alba Bloodflowers totiž The Cure uzavřeli trilogii, započatou v roce 1982 kolekcí Pornography a rozvinutou o sedm let později legendárním majstrštykem Disintegration.
"Pornography a Disintegration byly vždycky nejoblíbenější desky našich fanoušků a musím říct, že i moje. Chtěl jsem, aby na ně Bloodflowers svým způsobem navazovalo. Samozřejmě, dost věcí se od té doby změnilo, zestárl jsem a logicky jsem nemohl zopakovat intenzitu a nasazení prvních dvou alb. Kontinuitu tedy chápu spíš v rovině textů," vysvětluje Robert Smith.
Dnes sice v případě Pornography hovoří o oblíbené kolekci, nicméně v době natáčení se jednalo málem o labutí píseň. Koneckonců, jde se asi o to nejtemnější a nejponuřejší, co takhle parta spáchala.
"Můj tehdejší postoj byl zcela jasný: všechno je to špatně. Materiál na album jsem napsal během jednoho víkendu v jakémsi větrném mlýně. Během natáčení jsme skoro nespali a užívali hodně drog. Na koncertech, které po vydání následovaly, jsme se pak rvali s publikem. Připadal jsem si hrozně divně, tohle jsem nikdy neměl v povaze. Dnes to možná zní jako legrace, ale věřte, že to vůbec veselé nebylo," vzpomíná Smith.
Nový začátek
"Když jsme dokončili Bloodflowers, řekl jsem si: 'Tak to by bylo'. Završili jsme předchozích pětadvacet let a já byl pevně přesvědčen o tom, že musím natočit sólové album. Ostatní s tím počítali taky," říká Smith.
Rozcuchaný pěvec míní, okolnosti mění. Z plánované sólovky sešlo, neboť 25. července 2002 se Smith v rámci švýcarského festivalu Nyon sešel v jednom hotelu se svým dlouholetým fanouškem, producentem Rossem Robinsonem.
"Poseděli jsme spolu a já si uvědomil, že s ním chci pracovat. Dokázal ve mně znovu probudit vášeň pro The Cure. Díky němu jsem si uvědomil, proč vlastně lidé naši kapelu tak milují."
Na první pohled to vypadá jasně: frontman kapely se sešel s producentem, s nímž si padl do noty. Musíme si však ujasnit, jakou hudbu hrají The Cure a jaký styl produkoval Ross Robinson. Člověk, který je zcela ponořen v nu-metalové vlně (pomáhal na svět albům Limp Bizkit, Slipknot, Korn a dalším), se k zasmušilé, mlžné a na šustivě jemných kytarách postavené hudbě hodí asi jako Lemmy Kilmister k Cocteau Twins.
"Jasně, dost věcí, které Ross produkoval, nemusím. Ale některé jeho práce jsou prostě úžasné," komentoval toto neobvyklé spojení Smith.
Nahrávání při svíčkách
Jen největší bláhovci se mohli domnívat, že The Cure podlehnou mámení a šalbě trhu a začnou na nové desce řezat do kytar, rapovat a hulákat. Nicméně bylo jasné, že nový materiál nebude tak úplně konvenovat s předchozím výlisky.
"Začal jsem skládat těžší a tvrdší věci, protože mi bylo jasné, že se Ross pohybuje mezi opravdu tvrdou a temnou hudbou. Zcela logicky jsem se přitom domníval, že v případě The Cure má raději naše depresivní songy, ale nebyla to tak úplně pravda. Ukázalo se, že má moc rád naši popovou tvář a úplně ze všeho nejvíc se mu líbí skladby, které jsou hodně emotivní a přitom melodické."
Nahrávání začalo na jaře letošního roku v londýnských studiích Olympic. The Cure se rozhodli zopakovat postup, který použili naposledy v případě debutu Three Imaginary Boys, totiž nahrát ve studiu celé album živě.
"Byl jsem nucen zpívat před ostatními ve studiu, což vyvolalo velmi zvláštní atmosféru, naprosto odlišnou od té, při níž všechny nástroje nahráváme odděleně. Když jsem začal opravdu zpívat, všichni se automaticky postavili. Takhle asi reagují i na koncertech, nikdy jsem si toho ale nevšiml. I díky tomu je náš výkon na nové desce neporovnatelný s předchozími deskami ," vysvětluje Smith.
Robinson velmi dbal na to, aby měl každý člen kapely oční kontakt s ostatními, a mohl tak spontánně reagovat. Pro vytvoření odpovídající atmosféry dokonce neváhal v noci studio osvítit svícemi.
"Byl to trochu surrealistický zážitek. Několik měsíců jsme byli ve studiu jen my, kapela a Ross. Nikdo nás nenavštívil, nikdo z nás ze studia neodešel," podotýká Smith.
Dalším důležitým aspektem při práci na novince byla skutečnost, že Robert Smith vůbec poprvé velmi pečlivě probíral detaily s ostatními členy kapely.
"Někdy se tyhle rozhovory protáhly na hodiny, během kterých jsme mluvili o intimních záležitostech. Bylo to hrozně zvláštní, ale zároveň dobré. Ross nás všechny naladil na stejnou vlnovou délku, takže to vůbec nebyl problém," svěřuje se Smith.
"Takhle nějak jsem si vždycky představoval natáčení desek. Nic, co jsme kdy z The Cure udělali, se nemůže rovnat zážitku z natáčení téhle desky," pochvaluje si Robert Smith, dávaje tak nepřímo najevo, že s ním budeme muset ještě nějaký čas počítat. Koneckonců, v květnu 2004 podepsala firma Geffen s The Cure smlouvu na tři alba.
Pohled odjinud, aneb Jak se vám líbí nové album The Cure?
Jan Petričko (Report): Excelentní návrat na scénu po čtyřech letech! Smith mi připadá úlevně oproštěný od jakýchkoli tlaků a očekávání, vyhovuje mu pozice vně dění, kdy nemusí být za každou cenu třeskutě avantgardní a vizionářský. A přitom mě hned při prvním poslechu fascinovalo, jak přirozeně dokáže vyvolat atmosféru tíživé stísněnosti, aniž volí profláklé stylové prostředky. Zprvu jsem se lekl, že chce s pomocí Rosse Robinsona okatě lákat nové příznivce, ale výsledný efekt je přímo symbolem nekomerční kvality. Smith není žádná prodejná curva a pořád ještě je spíš kultovní než pultovní.
Jana Kománková (Radio 1): O trošku víc než Bloodflowers, o hodně míň než třeba Pornography nebo Kiss Me, Kiss Me, Kiss Me. Ovšem obal je super!
Jaroslav Rudiš (spisovatel a novinář): The Cure patřili mezi mé kultovní kapely. Zas a znova jsem na gymplu sjížděl Pornography a Disintegration a dokonce na to sbalil i jednu holku.
Pak přišla jiná holka a hodně jiných kapel. Překvapilo mě ale, jak temná nová deska je. A silná a dobrá k tomu.
Štěpán Bolf (Freemusic.cz): Po nesnesitelně popově utahaných Bloodflowers přichází Robert Smith s deskou dosahující s přehledem kvalit Wish, v nejsvětlejších momentech i Disintegration a Kiss Me, Kiss Me, Kiss Me. Větší bigbít, než na jaký jste kdy byli u Cure zvyklí, přitom předpovídaná nu-metalová transformace pod taktovkou Rosse Robinsona se NAŠTĚSTÍ nekoná. Robert Smith chytil ve svých 45 letech druhý dech.
The Cure: The End Of The World (Konec světa)
text: Robert Smith, překlad: Jan Martinek
Jdi jestli chceš
Nikdy jsem se tě nesnažil zastavit
Vím že existuje důvod
Pro všechno, co cítíš
Láska není moje parketa
Už mě ani ani nemůžeš milovat víc
Nemohla bys mě milovat víc
Neumíš milovat
Já toho tolik neukazuji
Není tak těžké tě skrývat
Pochop na chvíli
Já si už nevím jak bych měl být vším, co chceš
Už tě ani nemůžu milovat víc
Neumím tě milovat víc
Neumím milovat
Ty chceš abych brečel a hrál svou roli
Já chci abys škytla a rozpadla se
Chceme to stejně jako všichni ostatní
Zůstaň jestli chceš
Vždycky čekám na to že řekneš
Že tenhle polibek je poslední
Pokaždé když takhle utečeš
Není to moje vina
Už mě ani ani nemůžeš milovat víc
Neumíš mě milovat víc
Neumíš milovat
Milovat mě víc.
Doporučená diskografie:
Doporučovat někomu desky z diskografie tzv. kultovní kapely (jakou The Cure bezesporu jsou) je samozřejmě do značné míry pošetilost. Skalní fandové vám řeknou, že bezpodmínečně musíte vlastnit všechna alba. Přesto, zastavme se u alb, která v kontextu tvorby The Cure přece jen vyčnívají.
Boys Don't Cry (1980)
Neboť právě toto album obsahuje kontroverzní skladbu Killing An Arab, díky níž si The Cure vysloužili pověst rasistické kapely. Nikoho v té době nezajímalo, že text skladby je inspirován dílem spisovatele Alberta Camuse. Každý viděl jen verš "Im a stranger/killing an Arab" ("Jsem cizinec/zabíjím Araba").
Kromě této provokující skladby album nabízí další klasické skladby: titulní Boys Don't Cry, Jumpin' Someone Else's Train nebo 10:15 Saturday Night, kterou vysamplovali Massive Attack na album Mezzanine.
Pornography (1982)
První část v článku zmíněné trilogie. Soundtrack k pozvolnému rozpadu osobnosti. Poslouchat The Cure bylo vždycky tak trochu jako čekat, kdy Robert Smith definitivně prolomí 'dveře do jinam'. Zdá se, že v případě tohoto alba byl zřejmě nejblíže. Měl-li kdy Ian Curtis (zesnulý zpěvák Joy Division) nějakého následovníka, pak Roberta Smithe na Pornography.
The Head On The Door (1985)
Úvodní kousek In Between Day z vašeho čela odežene chmury, do nichž jste upadli poslechem "temné strany The Cure". Jde o nádherný melodický popík se svižnými kytarami a nezbytnou dávkou melancholie (ne však vyložené deprese). Kromě toho album obsahuje skvostnou záležitost Close To Me, která se navždy zaryje do paměti každého, kdo viděl klaustrofobní klip, který k ní The Cure pořídili.
Nemá snad ani cenu dodávat, že název The Head On The Door Smith zamýšlel jako vzpomínku na obličej, který viděl v horečce jako malé dítko.
Kiss Me, Kiss Me, Kiss Me (1987)
Pestré dvojalbum, na němž najdeme celou škálu hudebních stylů. The Cure dokazují, že pro ně není problém udržet posluchačovu pozornost i na ploše dvaasedmdesáti minut. Do již tak nabité šperkovnice kapely přibyly další klenoty, úvodní The Kiss, hymna Just Like A Heaven a další.
Staring At The Sea: The Singles (1986)
Kompilace singlů, na níž najdeme všechno možné, jen ne slabá místa. Kromě osvědčených pecek A Forest, The Hanging Garden či zmíněné Killing An Arab (z níž pochází název desky) na ní najdeme také trilogii "veselých singlů" Let's Go To Bed, The Walk, Lovecats (jedná se o popové skladby, ovlivnění kavárenským jazzem, kterým si chtěl Smith dokázat, že zvládne zkomponovat "blboučký popík do rádií").
Disintegration (1989)
Pokud se říká, že každá kapela má před sebou vrchol, na který dříve či později dojde, pak v případě tohoto alba na něm The Cure právě stanuli. Disintegration je zřejmý vrchol jejich tvorby a skladby Pictures Of You, Love Song, Fascination Street a hlavně ponurá záhrobní balada Lullaby dodnes uchvacují atmosférou a vířivou kaleidoskopickou invencí. Nikdy předtím ani potom nepřišla skupina s tak silnou a vyrovnanou kolekcí.
Mixed Up (1990)
Album remixů, dnes věc zcela běžná, tehdy spíše kuriozita, ceněná více za odvahu. Její kvality posluchači ocenili až časem, ovšem ani po letech album neztrácí na přitažlivosti. The Cure se neostýchali například takovou Close To Me překopat do podoby odlehčeného reggae s dechy.
časopis Rock&Pop 2004/08
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/The-Cure-Zhasnete-svetla~21~zari~2004/
Komentáře
&;
