31.10.2005 | Autor: Stefan Segi | sekce: publicistika U příležitosti vydání již pátého alba průkopnické ska kapely Polemic se mi podařilo natočit rozhovor s dlouhodobými členy bandu, Petkem a Bejzem. Jak už to se skáčkaři bývá, hovor se odvíjel v uvolněné atmosféře a řeč se netočila jenom kolem nové desky, ale došlo mimo jiné i na onu vysněnou Jamajku.

Právě vychází vaše nová deska jménem Nenudin. Co od ní může posluchač očekávat?

B: Rozdíl oproti předchozím deskám je v tom, že jsme k nahrávání přistoupili poněkud odlišně. Odjeli jsme totiž na kysúckou samotu, kam jsme si Ladou Nivou dovezli i všechny aparáty, odposlechy a mixáky. Všechno jsme to pak rozložili v jedné místnosti. Petko přinesl většinu nápadů a bez časového presu jsme od rána do večera jen hráli, něco si uvařili, pojedli a pak zase hráli anebo jsme se šli projít do přírody. Nenásilným způsobem jsme tak najednou udělali osmdesát procent práce na albu jen za tři dny. Většinu z toho jsme nijak neměnili a jen jsme to přenesli na album a doaranžovali tam pár zvukomalebných věcí. Z tohoto pohledu je album udělané od píky, aniž bychom s vráskami ma čele ještě něco navíc analyzovali a zkoumali, jestli by to nešlo udělat přece jen trochu jinak. Udělali jsme to zkrátka jako root ska.
P: Oproti poslednímu albu jsme mnohem méně spekulovali. Tam byla spousta pestrých rytmů a melodií. Teď jsme ale chtěli, aby album bylo jednoduché a taneční. Chtěli jsme, aby tam byla cítit energie a radost ze hry, a žádné velké spekulování.
B: Dřív jsme byli známí tím, že jsme fúzovali ska s jinými styly, a používali jsme i mašinky, což není na scéně tak úplně obvyklé. Teď jsme použili počítače tak, že člověk ani nebude vědět, že tam jsou. Všechno je v podstatě zahrané živou kapelou, nepoužili jsme žádné elektronické beaty.
P: Na albu je také velmi mnoho hostů, hlavně zpěváků. Máme tam jednu písničku nazpívanou s Doktorem Ring Ding, což je bard německé scény, a v podstatě evropská jednička v ska. To nás velmi těší. Stejně tak raggamuffinový Dr. Kary. Na jednu písničku je tam také známý slovenský jazzový zpěvák Peter Lipa a také naše velmi dobrá kamarádka a zpěvačka Katka Barancová.

Jak se jazzman Peter Lipa stavěl k tak odlišnému stylu?

B: Nejdřív jsme mu poslali písničku jako MP3 a on nám řekl, že to nebude problém.
P: Zkrátka si to poslechl, řekl, že se mu to líbí, a že do toho půjde, protože mu to prý připomíná nějakého jazzového muzikanta, který hrával podobný shuffle. My jsme toho jazzmana sice neznali, ale jako skáčkoví muzikanti jsme do toho dali také shuffle, a byli jsme rádi, že ho to oslovilo. Je to totiž takový trochu nadupaný swingový song, a koho jiného bychom na Slovensku měli k něčemu takovému pozvat, než Petera Lipu.
B: On v tom byl pěvecky jako doma, a my, když jsme se to snažili zazpívat, tak to nikdy nebylo to úplně pravé ořechové.

Před nedávnem v kapele proběhly nějaké personální změny. Můžete je nějak přiblížit?

P: Ano, opravdu nastalo pár změn v kapele. Naše sestava vykrystalizovala někdy před deseti, jedenácti lety, a od té se utvořilo zlaté jádro a dařilo se nám hrát bez větších personálních změn. Časem se ale stane, že lidé mají jiné priority, zakládají rodiny a nemají už tolik času. To byl případ dlouhodobého tahouna Marka Határa. Vše ale probíhalo v přátelské atmosféře.
B: Myslím, že nově příchozí muzikanti jsou pro kapelu přínosem a že teď hrajeme skoro líp, než dřív.

Jak byste ale vy sami popsali to, co hrajete, a proč to vlastně hrajete?

B: No, ono se to těžko popisuje. Je to hudba z Karibiku, z trošku jiného regionu. Nás ta muzika oslovila, když jsme se rozhodovali, jestli vůbec začínat s hraním.Ska bylo totiž najednou úplně něco jiného. Bylo prosvícené slunkem. Když mi tehdy bylo nějakých patnáct, šestnást let, a poslechl jsem si Madness, byl jsem z toho najednou úplně hotový. Vedle všeho toho popu a bigbítu, které se na člověka valily z médií, to bylo najednou něco odlišného, a tak mě to chytilo do té míry, že se tím zabývám dodnes. Ve své podstatě je to hudba velmi jednoduchá, nic instrumentálně náročného, ale jako v každé hudbě je tu nejdůležitější najít ten správný feeling, aby to neznělo jinak, než by mělo.
P: Důležité je, aby tomu posluchači věřili, a bylo to autentické. Hlavně aby to bylo přirozené a šlo to od srdce, aby se člověk ztotožnil s tím, co zpívá.


Na české scéně se poslední dobou objevilo větší množství ska a raggae kapel. Vnímáte je spíše jako následovníky, anebo jako konkurenci?

P: Myslím, že ten, kdo zná tuhle scénu, musí vědět, že tady se všechno bere ve velké pohodě, a každá kapela navíc může být jen pozitivní.
B: Zvláštní je, že v Čechách vzniká nějaká nová kapela skoro každý týden, kdežto u nás na Slovensku existuje stále ještě jen velmi malá komunita lidí, kteří se o ska zajímají. Pokud jde o to následovnictví, tak pokud si vzpomínám, v době když jsme začínali hráli v Čechách ska snad jenom Sto zvířat, kteří vlastně ani nikdy nebyli tak vyhranění, takže je opravdu docela možné, že jsme nějaký ten vliv mít mohli.

Jak jste se tehdy vlastně prosazovali jako pionýři ska?

P: Měli jsme štěstí, že ve světě zrovna probíhala takzvaná třetí vlna ska. Ta první byla v šedesátých letech, pak to přišlo na konci sedmdesátek a v devadesátých letech to byly kapely jako No Doubt anebo The Mighty Mighty Bosstones. No a když se nás například v nějakém rádiu ptali, co že to hrajeme, my jsme pak mohli říct, že je to stejný styl, jako hrají No Doubt, a lidi pak věděli, co čekat. To nám hodně pomohlo.

Hráli jste už na mnoha místech, i na zahraničních festivalech. Kam byste se ještě chtěli podívat?

B: Nejprve bych chtěl říct, že mi hrajeme hrozně rádi úplně všude. Bylo by ale fajn, kdybychom si mohli zahrát na nějakém festivalu na Jamajce. Tam už je ale bohužel ska hodně retro záležitost. Lidé spíš hrají dance hall anebo roots raggae. Zato máme nějaké kontakty s Francií, tak doufám, že se to podaří. Zatím nám také nevyšlo hraní v Itálii, kde jsou vynikající raggae festivaly. Tam bych si zahrál také velmi rád. Takže mety před sebou rozhodně máme.

Když už jste zmínili Jamajku, chystáte se tam alespoň zase někdy podívat?

P: V blízké době určitě ne!
B: I Petko i já už máme rodiny, takže jen těžko sladíme termín, kdy bychom se mohli vydat na několik týdnů na Jamajku, a nechat přitom rodiny osamotě. Stále ale věřím, že se najde takové období, kdy si řekneme “pojďmě na Jamaiku”, vezmeme tam i rodiny, ubytujeme je v hotelu, dáme si batohy na záda a uděláme si okružní cestu kolem Jamajky. V nějaké dohledné době si to ale představit neumím. I před pár lety jsem řekl klukům z kapely “tak pojďte do Kingstonu”, ale už tehdy nám nevycházely termíny, natož teďka s rodinou.
P: Tenkrát poprvé jsme tam byli tři týdny a nasávali jsme všechny možné dojmy. Velmi nám to pomohlo a ve spoustě věcí jsme se začali orientovat. Už tu Jamajku nemáme tak vysněnou, jak jsme mívali.
B: Opravdu, ta země má spoustu kladů, ale i záporů. Je tam spousta pozitivní energie a ta negativní se musí tak nějak odfiltrovat.Jsou tam totiž hrozné sociální rozdíly. Až později člověk dokáže vnímat krásu přírody a krásnou prostotu těch lidí, kteří ho brzy vezmou za svého, když je zrovna neprovokuje mobilním telefonem a nějakým bohatstvým. Teprve tehdy, když si člověk osvojí některé nepsané zákony, může si doopravdy Jamajku užít.