Harlej: Rocková kapela není vypravěčem básniček
30.10.2006 | Autor: Petr Korál | sekce: publicistika
fotogalerie
Během přípravných prací na v pořadí již sedmé řadové desce populární “veselé rockery” Harlej nečekaně opustil dlouholetý frontman Vladimír Šafránek. Tenhle spolek však v minulosti přežil už několikero personálních otřesů, a vyrovnal se i s tímto – byť dosud patrně nejzávažnějším – “lidským problémem”. Výměna zpěváka, který spoluutváří zcela nezaměnitelnou tvář kapely, vždycky znamená obrovské riziko, s nímž se nejedna formace nedokázala vypořádat. Jak si s nastalou situací poradil Harlej, v němž pozici vokalisty zaujal dosud nepříliš známý Tomáš Hrbáček, a jak si nejen v souvislosti s tím cení nového dlouhohrajícího počinu Čtyři z punku a pes, s rozšafností sobě vlastní vyprávěl kytarista a spoluzakladatel souboru Tonda Rauer, jeden z největších pohodářů v tuzemské rockové branži.
Co se letos v zimě v Harleji přihodilo, proč vlastně Vláďa Šafránek odešel?
Tři dny předtím, než jsme měli jít do studia, nám Vláďa poslal textovku, že v Harleji končí a že už nic nového rozjíždět nechce – dokonce tam stálo něco v tom smyslu, že se chce na muziku vykašlat úplně. Nám se s ním ani nepodařilo spojit, pouze jsme dostávali vzkazy, že s námi nechce mluvit...
S ostatními členy Harleje jsme si řekli, že by byla škoda to zabalit, což samozřejmě byla jedna z možností. Rozhodli jsme se najít jiného zpěváka a pokračovat dál.
Jak obtížné bylo pátrání po novém vokalistovi?
Nelze říct těžké nebo naopak lehké. Vyhlásili jsme konkurs na zpěváka, sbírali nabídky a sami hledali vhodné typy, ale bez ohledu na to byl Tomáš Hrbáček, kterej k nám nakonec přišel, pro mne osobně vůbec první člověk, co mě napadl. Znal jsem ho z natáčení desky skupiny MASH, v níž ještě nedávno působil – líbilo se mi, jakým stylem zpíval, a už tehdy jsem si říkal, že by mě lákalo s ním někdy v budoucnu spolupracovat. Oslovili jsme ho, přišel na konkurs, zahráli jsme si... a odešel jako vítěz.
Tomáš Hrbáček je hlasově značně odlišný typ než jeho předchůdce. Vy jste se nesnažili hledat někoho podobného?
Nesnažili. To, že Tomáš je jinej, nám umožnilo vrátit se zase k jednoznačnému bigbítu, za což jsem moc rád. On je svým hlasem a pojetím, kterým zpívá, přece jen rockovější zpěvák než Vláďa.
Minulá deska Když chválím, tak sebe se od toho našeho veselého, pohodového rocku trochu vzdálila. A Tomáš nás svým projevem k tomu návratu přiblížil, ostatně i on sám přišel s tím, že bychom měli Harlej opět víc vtlačit do té rockovější polohy. Proto jsme řadu z věcí, které jsme měli připravené už v zimě na natáčení s Vláďou, nakonec buď vůbec nepoužili, anebo je předělali.
Samozřejmě, že vždycky budeme na koncertech hrát i starší písničky. A protože Vláďa byl výrazná osobnost, bylo nám jasné, že člověk, co k nám přijde za něj, s ním bude pořád srovnávanej, což pochopitelně není moc příjemné. Tomáš ale ty skladby zkrátka pojal jinak a já věřím, že tomu fanoušci nakonec přivyknou. Když ne, holt musíme najít jiné. (smích)
To, že novinkový počin Harleje zní hudebně nesrovnatelně ostřeji než minulé album Když chválím, tak sebe, tedy souvisí jen s nástupem nového frontmana, anebo jste bez ohledu na to zamýšleli opětovné přitvrzení?
Ano, souvisí to s příchodem Tomáše. Ale je fakt, že celému současnému obsazení Harleje je tato poloha mnohem bližší a třeba já osobně jsem měl touhu, aby tahle deska zachycovala Harlej jako hlasitou rockovou kapelu se vším všudy. Všichni byli víceméně téhož názoru, takže jsme začali de facto už hotové skladby předělávat a ve studiu pak nemuseli dělat žádnej kompromis. Jak to tam přišlo, tak to prostě přišlo... a je to! Mám z výsledku ohromnou radost a troufám si tvrdit, že z desky je cítit, že skupina získala takříkajíc novej elán.
Jsi autorem tříčvrtinové většiny muziky na desce. Čím to, že druhý kytarista Martin Volák přispěl “jen” třemi písněmi a baskytarista Kolins (stejně jako bubeník Libor Fanta zároveň člen Debustrolu – pozn. aut.) se tentokrát do skladatelské činnosti nezapojil vůbec?
Když se podíváš na starší desky, tak Martin tady má dokonce víc věcí, než bývá zvykem... Nicméně i otázka autorství hudby se v Harleji asi bude měnit, protože Tomáš taky skládá a já bych chtěl, aby se na psaní písniček podílelo víc lidí.
To, že skládám většinu věcí já, souvisí s tím, že v začátcích Harleje jsme všechno dělali jen ve dvou společně s Vláďou Šafránkem. Z toho logicky vychází, že aby se uchoval typickej ksicht kapely, mám tam pořád největší skladatelskej podíl.
Trochu mě překvapilo, že pokud jde o zvuk nahrávky, zpěv je hodně utopen v muzice a v důsledku toho občas není rozumět textům...
Já si myslím, že není důležité, jestli člověk úplně všemu rozumí. Počítali jsme s tím, že ten zvuk nám někdo omlátí o hlavu, nicméně album je smíchané tak, aby to byl bigboš. Když si pustíš zahraniční rockové desky, na žádné z nich není tolik zpěvu, jako tomu bývá tady. Rocková kapela podle mě není vypravěčem básniček s hudebním doprovodem v pozadí. Má vytvářet rambajz, a ten nedělá zpěv, nýbrž nástroje kolem.
Tentokrát jsme chtěli mít jistotu, že to v tomhle směru dotáhneme pokud možno co nejdál to půjde. Proto jsme hotovou nahrávku poslali na finální zvukovou úpravu, tedy na mastering, do jednoho poměrně vyhlášeného studia ve Švédsku. A oni tam nakonec sami to spektrum zpěvu ještě trochu potlačili!
Deska je už tradičně plná různých legrácek, vtípků a nevážností, ale zničehonic z ní “vykoukne” posmutnělá píseň Uschlej list. Jak se z věčných srandistů stanou – byť jen na chvíli – poměrně vážní, zadumaní rockeři?
Uschlej list je především strašně stará, zhruba dvanáct let stará písnička... Na tvoji otázku lze odpovědět jednoduše: aby byla sranda, musí občas být i smutno. Nikdo se nesměje pořád...
Zajímavost:
Dnes už se moc neví, že Harlej se prapůvodně jmenoval Harley 125 a skupina si název změnila v době nahrávání první desky ze strachu, že by mohla mít problémy s firmou Harley Davidson. Pikanterií osudu je, že současná vydavatelská firma Harleje – tehdy Monitor, nyní EMI Czech – koncem roku 1993 odmítla Harlej s odůvodněním, že “náhodně vzniklých veselých bigbítů už je tu dost” (měla na mysli Alkehol, v němž dodnes souběžně hraje kytarista Harleje Tonda Rauer). Dala v té době přednost zadumanější kapele Brainu, kde působili oba hlavní protagonisté Harleje Rauer a Šafránek, a první CD Harleje tak spatřilo světlo světa až o rok a půl později.
fotogalerie
Během přípravných prací na v pořadí již sedmé řadové desce populární “veselé rockery” Harlej nečekaně opustil dlouholetý frontman Vladimír Šafránek. Tenhle spolek však v minulosti přežil už několikero personálních otřesů, a vyrovnal se i s tímto – byť dosud patrně nejzávažnějším – “lidským problémem”. Výměna zpěváka, který spoluutváří zcela nezaměnitelnou tvář kapely, vždycky znamená obrovské riziko, s nímž se nejedna formace nedokázala vypořádat. Jak si s nastalou situací poradil Harlej, v němž pozici vokalisty zaujal dosud nepříliš známý Tomáš Hrbáček, a jak si nejen v souvislosti s tím cení nového dlouhohrajícího počinu Čtyři z punku a pes, s rozšafností sobě vlastní vyprávěl kytarista a spoluzakladatel souboru Tonda Rauer, jeden z největších pohodářů v tuzemské rockové branži.Co se letos v zimě v Harleji přihodilo, proč vlastně Vláďa Šafránek odešel?
Tři dny předtím, než jsme měli jít do studia, nám Vláďa poslal textovku, že v Harleji končí a že už nic nového rozjíždět nechce – dokonce tam stálo něco v tom smyslu, že se chce na muziku vykašlat úplně. Nám se s ním ani nepodařilo spojit, pouze jsme dostávali vzkazy, že s námi nechce mluvit...
S ostatními členy Harleje jsme si řekli, že by byla škoda to zabalit, což samozřejmě byla jedna z možností. Rozhodli jsme se najít jiného zpěváka a pokračovat dál.
Jak obtížné bylo pátrání po novém vokalistovi?
Nelze říct těžké nebo naopak lehké. Vyhlásili jsme konkurs na zpěváka, sbírali nabídky a sami hledali vhodné typy, ale bez ohledu na to byl Tomáš Hrbáček, kterej k nám nakonec přišel, pro mne osobně vůbec první člověk, co mě napadl. Znal jsem ho z natáčení desky skupiny MASH, v níž ještě nedávno působil – líbilo se mi, jakým stylem zpíval, a už tehdy jsem si říkal, že by mě lákalo s ním někdy v budoucnu spolupracovat. Oslovili jsme ho, přišel na konkurs, zahráli jsme si... a odešel jako vítěz.
Tomáš Hrbáček je hlasově značně odlišný typ než jeho předchůdce. Vy jste se nesnažili hledat někoho podobného?
Nesnažili. To, že Tomáš je jinej, nám umožnilo vrátit se zase k jednoznačnému bigbítu, za což jsem moc rád. On je svým hlasem a pojetím, kterým zpívá, přece jen rockovější zpěvák než Vláďa.
Minulá deska Když chválím, tak sebe se od toho našeho veselého, pohodového rocku trochu vzdálila. A Tomáš nás svým projevem k tomu návratu přiblížil, ostatně i on sám přišel s tím, že bychom měli Harlej opět víc vtlačit do té rockovější polohy. Proto jsme řadu z věcí, které jsme měli připravené už v zimě na natáčení s Vláďou, nakonec buď vůbec nepoužili, anebo je předělali.
Samozřejmě, že vždycky budeme na koncertech hrát i starší písničky. A protože Vláďa byl výrazná osobnost, bylo nám jasné, že člověk, co k nám přijde za něj, s ním bude pořád srovnávanej, což pochopitelně není moc příjemné. Tomáš ale ty skladby zkrátka pojal jinak a já věřím, že tomu fanoušci nakonec přivyknou. Když ne, holt musíme najít jiné. (smích)
To, že novinkový počin Harleje zní hudebně nesrovnatelně ostřeji než minulé album Když chválím, tak sebe, tedy souvisí jen s nástupem nového frontmana, anebo jste bez ohledu na to zamýšleli opětovné přitvrzení?
Ano, souvisí to s příchodem Tomáše. Ale je fakt, že celému současnému obsazení Harleje je tato poloha mnohem bližší a třeba já osobně jsem měl touhu, aby tahle deska zachycovala Harlej jako hlasitou rockovou kapelu se vším všudy. Všichni byli víceméně téhož názoru, takže jsme začali de facto už hotové skladby předělávat a ve studiu pak nemuseli dělat žádnej kompromis. Jak to tam přišlo, tak to prostě přišlo... a je to! Mám z výsledku ohromnou radost a troufám si tvrdit, že z desky je cítit, že skupina získala takříkajíc novej elán.
Jsi autorem tříčvrtinové většiny muziky na desce. Čím to, že druhý kytarista Martin Volák přispěl “jen” třemi písněmi a baskytarista Kolins (stejně jako bubeník Libor Fanta zároveň člen Debustrolu – pozn. aut.) se tentokrát do skladatelské činnosti nezapojil vůbec?
Když se podíváš na starší desky, tak Martin tady má dokonce víc věcí, než bývá zvykem... Nicméně i otázka autorství hudby se v Harleji asi bude měnit, protože Tomáš taky skládá a já bych chtěl, aby se na psaní písniček podílelo víc lidí.
To, že skládám většinu věcí já, souvisí s tím, že v začátcích Harleje jsme všechno dělali jen ve dvou společně s Vláďou Šafránkem. Z toho logicky vychází, že aby se uchoval typickej ksicht kapely, mám tam pořád největší skladatelskej podíl.
Trochu mě překvapilo, že pokud jde o zvuk nahrávky, zpěv je hodně utopen v muzice a v důsledku toho občas není rozumět textům...
Já si myslím, že není důležité, jestli člověk úplně všemu rozumí. Počítali jsme s tím, že ten zvuk nám někdo omlátí o hlavu, nicméně album je smíchané tak, aby to byl bigboš. Když si pustíš zahraniční rockové desky, na žádné z nich není tolik zpěvu, jako tomu bývá tady. Rocková kapela podle mě není vypravěčem básniček s hudebním doprovodem v pozadí. Má vytvářet rambajz, a ten nedělá zpěv, nýbrž nástroje kolem.
Tentokrát jsme chtěli mít jistotu, že to v tomhle směru dotáhneme pokud možno co nejdál to půjde. Proto jsme hotovou nahrávku poslali na finální zvukovou úpravu, tedy na mastering, do jednoho poměrně vyhlášeného studia ve Švédsku. A oni tam nakonec sami to spektrum zpěvu ještě trochu potlačili!
Deska je už tradičně plná různých legrácek, vtípků a nevážností, ale zničehonic z ní “vykoukne” posmutnělá píseň Uschlej list. Jak se z věčných srandistů stanou – byť jen na chvíli – poměrně vážní, zadumaní rockeři?
Uschlej list je především strašně stará, zhruba dvanáct let stará písnička... Na tvoji otázku lze odpovědět jednoduše: aby byla sranda, musí občas být i smutno. Nikdo se nesměje pořád...
Zajímavost:
Dnes už se moc neví, že Harlej se prapůvodně jmenoval Harley 125 a skupina si název změnila v době nahrávání první desky ze strachu, že by mohla mít problémy s firmou Harley Davidson. Pikanterií osudu je, že současná vydavatelská firma Harleje – tehdy Monitor, nyní EMI Czech – koncem roku 1993 odmítla Harlej s odůvodněním, že “náhodně vzniklých veselých bigbítů už je tu dost” (měla na mysli Alkehol, v němž dodnes souběžně hraje kytarista Harleje Tonda Rauer). Dala v té době přednost zadumanější kapele Brainu, kde působili oba hlavní protagonisté Harleje Rauer a Šafránek, a první CD Harleje tak spatřilo světlo světa až o rok a půl později.
časopis mGuide 2006/08
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Harlej-Rockova-kapela-neni-vypravecem-basnicek~30~rijen~2006/
Komentáře
&;
