2.11.2005 | Autor: Stefan Segi | sekce: publicistika Blížící se vydání nové desky Mom bylo dobrým důvodem popovídat si s oblíbenou kapelou -123 minut. Zatímco frontman Zdeněk Bína okouzloval svým chlapeckým šarmem a poetickým slovníkem ve stylu Lestera Younga, bubeník Martin Vajgl poskytoval odpovědi povětšinou zahloubané, ale zato trefné. Naopak z baskytaristy Frederika Janáčka se mi nepodařilo vyloudit ani hlásku. I tak to ale bylo příjemné povídání.


Před několika dny jsem viděl váš koncert na Hudebním veletrhu a připadalo mi, že se hraním spolu skvěle bavíte. Jak to po tak dlouhé spolupráci děláte?

Z. B. Musíme se bavit, jinak by to nebylo ono. Máme to tak rádi.

Ale jak to, že se spolupráce tří lidí ještě nevyčerpala?


Z. B Je to asi tím, že nikdy nehrajeme žádný koncert dvakrát stejně. Vždycky je to o pocitu a improvizaci. Nikdy taky nehrajeme stejný playlist a vždycky písničku zvolíme až v ten okamžik, podle toho, jaká je nálada v sále. Není pak pro nás problém, abychom čtyřminutovou písničku natáhli třeba na deset tím, jak prostě jamujeme. Tím se snad udržujeme v té svěžesti.

Každý z vás přidává do hudby něco vlastního, mohl bys tento přínos popsat?

Z. B. Je to tak, že mě většinou napadne ta písnička. Jsem z toho úplně šťastnéj a čekám, jak ten svět rozvine Frederik na basu a Martin na bubny, až se z toho stane další planeta. Když to pak začne dohromady fungovat, tak ta písnička najednou dostane křídla a začne žít svým vlastním životem. V současné době se naše kapela nachází v takovém stavu, že když vystupujeme na koncertě, tak můžu hrát naprosto uvolněně, a nemusím myslet na to, jestli například příliš spěchám. Všichni teď tak nějak prozařujeme spolu a naše energie je úplně jednotná. Je to hlavně ohromný štěstí v tom, že když u kytary zpívám, tak můžu mít třeba zavřené oči a nemusím si přitom nic hlídat, nemusím se bát. Když se pak ve mě zlomí nějaká emoce a začnu pak hodně řvát a hodně křičet na kytaru, kluci to v té samé setině vycítí a najednou to celé začne růst, jako bychom to předtím dlouho zkoušeli, a přitom jsme to dřív vůbec nehráli. Jsem teda opravdu hrozně šťastnéj, že to funguje takhle přirozeným způsobem.

Takže nemáte komunikační problémy třeba s tím, že ty jsi samouk, a Martin je absolvent konzervatoře?

Z. B. Na takový problém jsme ještě doopravdy nenarazili.
M. V. Snad jednou u benzínky jsme se nemohli dohodnout, kterou koupit bagetu...

Je vaše spolupráce založena opravdu na společném cítění, anebo je to i výsledek vzájemné tolerance?

Z. B. Já si myslím, že nikdo z nás by nejspíš nemohl hrát v kapele, kde by musel ty ostatní tolerovat. Někdy je to třeba tak, že písnička potom, co jí začneme všichni hrát, začne znít trošku jinak, než mi zněla v hlavě. Místo abych nějak dál rozvíjel svou představu, tak se mi to nové pojetí většinou zalíbí, protože tam každý dal něco ze sebe a není v tom žádný kalkul. A já pak cítím, že tak je to správně.

Zdá se mi, že svou hudbu hluboce cítíš a že ji přímo žiješ. Jaký má pro tebe hudba duchovní rozměr?

Z. B. To jsem rád, že tam cítíš takovou paralelu. Pro mě je hudba, a vlastně všechno co je s ní spojený, součástí duchovního života. Vlastě je to součástí mojí představy o světě a toho jak člověk hledá ve světě místo, aby byl platný ostatním. Myslím, že není dobrý, aby se člověk jednou ohlídnul, a zjistil, že udělal radost třeba jen deseti lidem. Měl by se spíš snažit roztáhnout svou existenci na co největší dobrotu. Kdyby se od toho měla oddělit hudba, tak mě ihned přestane zajímat. Hudba je totiž pro mě zajímavá jenom jako cesta k tomu, aby z toho co dělám nejraději, nejupřimněji a s největší láskou, měli radost i ostatní. V tom vidím smysl toho všeho. Kdybych měl dělat hudbu, která nemá pozitivní vliv na ostatní, pak bych ji radši nedělal.

Takže nerozlišuješ hraní pro sebe a pro posluchače?

Z. B. Samozřejmě hraní dává člověku ohromný štěstí a ohromnou radost. Propadne se do dětského let a najednou je z něj maléj rošťák zlobík. Pak je z něj člověk, kterej je neuvěřitelně smutnej, pak zase neuvěřitelně šťastnej. Jak se mění nálady, jak se mění slova, jak se mění zpěv, jak kapela mění všechny ty vlny, tak si prožije všechno možný. Tak to jsou věci, který se dějou ve mě. Ta stavba nad tím vším je ale stoprocentně v tom, že lidem je na koncertech dobře. Příjdu pak vždycky domů a cítím, že nežiju život nadarmo.

Když hrajete, je to vždy naplno. Jste proto po koncertech vyčerpaní, anebo vás hraní naopak nabíjí?

M. V. Jak kdy. Jsou koncerty, který jsou hodně frenetický a z naší strany jde o určitý energetický výdaj. Potom ale slezeme z pódia a říkáme si “sakra, já bych ještě hrál”, a je to hodně nabitý. Někdy se stane, že lidi jsou hodně vnímavý, sledujou, co se děje, ale jakoby berou a nevracej. Jakoby si energii stahovali a odnášeli si ji pak domů. Tam snad působí pozitivně, ale my potom pří jdeme do šatny a jsme úplně zelený a hotový. Pak jsou zase koncerty, kdy úplně cítíš, jak do lidí jde nějaký proud energie, oni to vracej zpátky a vzniká tím úplný perpetum mobile, a jde to pořád vejš a vejš. Pak se doopravdy cítíme jako po nějakym adrenalinovym sportu. Únava je totiž hrozně relativní věc a hodně záleží na tom, v jakém prostředí se pohybuješ. Určitě máme všichni zkušenost s tím, že lidi dokážou hodně při koncertu vrátit, a že to působení je vzájemný.



Už jste hráli hodně po Evropě i po Americe. Cítíte zde nějakou novou výzvu anebo inspiraci?

M. V. Spíš jsme si jen potvrdili, že způsob, kterým se snažíme hudebně vyjadřovat je obecně platný, a že v hudbě opravdu neexistují hranice. A taky snad, že to co děláme může oslovit i jiný lidi než tady doma. Nějaký zásadnější zlom ale při zkušenosti se zahraničím nenastal. Lidi jsou totiž asi všude stejný v tom svym nejpřirozenějšim naturelu. V tom, jak jsou citliví jak dokážou vnímat hudbu. Potom vůbec nepoznáš, jakym jazykem mluvěj.



Hodláte tedy ve svých výjezdech pokračovat?



M. V. Do Polska už jezdíme pravidelně, tam kluci začali promoční práci už někdy v devadesátých letech. Takže tam jsme zatím v tom “prodírání se” nejdál.
Z. B. Na koncerty už tam přijde opravdu hodně lidí a jsou to fanoušci, který už křičí Shooba Dooba a mají doma naše desky. Je to prostě příjemný setkat se s tímto přístupem i v jiné zemi. Teď jsme vydali novou desku, takže chceme zase jezdit.

Vydali jste už tři studiové desky. Žádná z nich však neměla tak nadšené ohlasy jako koncerty. Čím si myslíte, že to je?

Z. B. Ten důvod je vcelku jasný. Kapela, která funguje na základě improvizace, která se může zvrtnout až do zvukový džungle, to je klasická živá kapela. Ten živák bude vždycky lepší. Na druhou stranu na deskách pak daleko líp vyzní určité pocity, pro které na živáku není úplně vhodná příležitost. Proto jsme novou desku natáčeli rovnou naživo, a i když to není stejné vyzařování jako na koncertech, tak si myslím, že jsme se živé energii přiblížili zatím nejvíc. Řekl bych, že ty desky patří ke komplexnímu sdělení toho, co můžeme lidem nabídnout. Když jim dáme naživo nějakou Woodstockovou atmosféru, tak pak na deskách můžeme nabídnout i víc melancholie a času k zastavení a poslechu.
M. V. Já se často setkávám s tím, že spousta lidí považuje všechno, co není natočeno s křičícíma lidma naživo, za studený. Podle mě je to ale jen škatulkování. Jsou kapely, u kterých mám vyloženě rád jak koncertní podobu repertoáru, tak to, co je na desce včetně třeba takových zvuků, které nejdou zahrát naživo. Myslím si, že nahrávka by se měla chápat jako barevný obraz v rámu, zatímco na koncertech kapela přjde a načrtne narychlo skicu, která může být taky hezká. Je třeba uznávat obě poloviny toho procesu.

Nebyli jste tedy v pokušení použít na nové nahrávce elektronická studiová kouzla.

M. V. Ani ne. Docela často jsme poslední dobou spolupracovali s jinými muzikanty, což vyvrcholilo šňůrou XXL. Teď jsme ale o to víc zahledění do našeho tria a myslím si, že věci, které jsme nahráli budou lehko převeditelný na pódium.

Jak byste tedy popsali rozdíl mezi novou deskou “Mom” a těmi předešlými?

Z. B. Myslím, že ten rozdíl tu je. Když jsme byli ve studiu a dělali míchačky, tak jsem si vzpomněl, jaký výraz v obličeji jsem vždycky měl, když jsem to samé dělal kdykoliv v minulosti a jaký to bylo po tomhle natáčení. Ten výraz byl teď vážně spokojenej. Nemyslím to nějak namyšleně, ale mám pocit, že se nám podařilo ve studiu opravdu dobře zachytit to, co jsme chtěli. Z té nahrávky jsem cítil úplně přirozený život. Z tohoto pohledu, ale i z pohledu zvuku je to nahrávka, se kterou můžeme být spokojeni.
M. V. Já jsem byl při míchačkách úplně klidnej, protože jsem věděl, že jsme tam ze sebe dali všechno, co jsme mohli. V minulosti to bylo tak, že člověk často skřípal zubama a říkal si, že kolikrát to šlo udělat líp, ale už nebyla možnost vrátit to zpátky. Teď jsme měli ze všeho velkou radost.

Z té nahrávky jsou hodně cítit sedmdesátá léta. Byl to váš záměr?

Z. B. Cílené to rozhodně nebylo. Musím ale přiznat, že co se týče kompozice a přístupu k hraní, je nám tahle doba nejpříjemnější. V té době se muzika tvořila opravdu naplno, a člověk víc něž nějaký aranžování a projektování cítil osobní zpověď každého hráče. V té době se dařilo i to, že instrumentálně i skladatelsky kvalitní hudba byla zároveň i dost populární. Pak to šlo už pořád jen dolů a dolů. Nevím, jestli by i dneska byly Woodstockový kapely tak známý jako tehdy.