18.7.2011 | Autor: Michal Husák

Supraphon (43:19)
Takhle nějak by mohla vypadat typická zdravá deska kapely, která už má nárok být taky trochu unavená životem, ale dál točí příjemně živoucí, hravou a nezapšklou muziku. Souhrou různých vlivů jsme si na nové Tata Bojs počkali poněkud déle. Odměnou je ale jedna z nejsilnějších desek v už poměrně rozsáhlé kapelní diskografii. K ní se vztahuje i zdánlivě banální pořadový název. Otočení pragmatické Osmičky na ležaté nekonečno a navazující sebeironické narážky a kontextuální odkazy ale otvírají důležité cestičky pod povrch. Navenek totiž může Osmička působit napřed trochu obyčejně a nenápadně, jenže než se nadějete, zase si budete melodie z desky „pouštět“ v hlavě a co chvíli se mimoděk přistihnete při úsměvu. Tata Bojs decentně a s typickým nadhledem smíchali všechno, co jim hudebně (pří)sluší, a o co víc se může album díky šikovně konzistentní produkci zdát uhlazené, tím barvitější vrstvy a vlnky postupně odkrývá. Pop s progresivními či alternativními fórky, rock‘n’roll, post punk, osmdesátkové disko, sladké smyčce nebo svérázně přitažený hip-hop… Pořád nemám jasno v tom, jestli novinka opravdu tolik koresponduje s přelomovým albem Futuretro, jak lze v odezvách nezřídka zaslechnout. Když už, tak mi Osmička přijde spíš jako druhá strana téhle „mince“. Třebaže zdaleka ne tak frontálně průrazná a inovativní, výsledný efekt není o moc slabší.

Zlatý hřeb: Opakování, Písmenková
Zní to jako: Tata Bojs v kostce

Body: