7.1.2011 | Autor: Roman Jireš

Universal (47:12)
Ano vážení, časy se mění a s nimi i názory na hudební interprety. Vezměte si takové Take That. Jeden z (ne tak úplně právem) vysmívaných britských boybandů začátku 90. let se z rozjuchaných nagelovaných tajtrdlíků v novém miléniu změnil v respektovanou čtveřici, a nyní opět pětici, mužů středního věku chválených za moderní melodický pop. Nadšení zahrnující předchozí album The Circus i novinku Progress mi však přijde stejně nadsazené a britsky lokálně patriotické jako nekritické velebení levačky fotbalisty Davida Beckhema.
Musí se nechat, že po comebacku v roce 2005 vydali Gary Barlow, Mark Owen, Howard Donald a Jason Orange opravdu dobré a mnohem progresivněji než novinka znějící album Beautiful World, které doprovodila skvělá pódiová prezentace. Aktuální album mělo zaděláno na rekordní prodejnost od okamžiku, kdy byl oznámen návrat „zlobivého ztraceného syna“ Robbieho Williamse. Je fajn, že celé promo desky není postavené jenom na něm a že jeho úloha v kapele je opravdu posilující, a ne strhávající všechnu pozornost a deska má především rukopis Garyho Barlowa. Pochopitelně s patřičnými odkazy do minulosti, takže například příznivci Bee Gees se mohou jen usmívat při skladbě Happy Now.
Už jenom při vzpomínce na příšerný pražský koncert souputníků Take That, nudné party Backstreet Boys, však musím zdůraznit, že výše uvedené neznamená, že decentně stárnoucí Take That natočili špatnou desku. Byť není tak progresivní, jak se tváří, přispívá k (naštěstí) stále rozšířenějšímu názoru, že slovo pop není nadávka. Tahle zajímavou elektronikou napěchovaná nahrávka si zaslouží dostat šanci ve vašich sluchátkách.

Zlatý hřeb: SOS, Kidz, Pretty Things
Zní to jako: kapela, kterou stojí za to vidět naživo

Body: