17.7.2009 | Autor: Petr Korál

X Production (55:02)
Co se u Sunshine změnilo ve srovnání s ceněným posledním albem Dreamer (tedy kromě baskytaristy)? Tak třeba to, že Buriánkova parta se snad ještě silněji než v minulosti inspirovala tím nejaktuálnějším děním na zahraniční nezávislé scéně (kdo chce, najde lehké styčné inspirační plochy s kdečím, dejme tomu od Klaxons až po Yeah Yeah Yeahs), aniž by ztratila svoji vlastní uměleckou tvář. Anebo že se ve svém projevu nerozpakovala upotřebit ještě o chlup víc elektroniky a celkově se dosud patrně nejvýrazněji přiblížila k popu, což se projevuje mj. v nebývale nosných melodických linkách. Některé nápěvy jsou vskutku náramné a troufám si tvrdit, že kupříkladu ani Robert Smith by takovými možná nepohrdl...
Se slovem pop ovšem v případě Sunshine nutno zacházet opatrně. Nejsou tak naivní, aby se násilně pokoušeli distancovat od svých kořenů, a ostré rockové figury nejsou u nich ani dnes nějakou popelkou. Takřka optimální situace pak nastává, když se různé, zdánlivě nepříliš sourodé hudební barvy pojí v jeden překvapivě efektní a působivý obraz, jak ukazuje například výtečný otvírák desky nazvaný K.I.D.S. Ano, tudy cesta ještě rozhodně vede!

Zlatý hřeb: New Manifesto, K.I.D.S.
Zní to jako: když indierocková kapela definitivně docení sílu a kouzlo melodií

Body: