10.1.2012 | Autor: Jan Simandl

Roadrunner (74:55)
Na nové album nechali Nightwish čekat své fanoušky dlouhých pět let. Nutno ale uznat, že tato zatím nejdelší pauza, způsobená mimojiné i těhotenstvím zpěvačky a vytížením ostatních muzikantů v bočních projektech, se kapele naprosto vyplatila.

Velkým rozdílem oproti minulé desce Dark Passion Play je lepší přízpůsobení se hlasu Anette Olzon. Hlavní mozek, klávesák a skladatel v jedné osobě Tuomas Holopainen, jí dokázal napsat nový materiál přímo na tělo. Už to zkrátka nezní jako něco, kde chybí Tarja. Zpěv do skladeb výborně zapadá a dává umně vystavěným kompozicím nový rozměr. Další věcí, odlišující Imaginaerum od zbytku starší tvorby, jsou experimenty. Mám na mysli především (skvělou) jazzovou Slow, Love, Slow nebo I Want My Tears Back protkanou irskými houslovými melodiemi.


Album jako celek působí živě, svěže a propracovaně a obsahuje jak hezkou řádku (nejen) koncertních hitů, tak i jemnější balady. Jediným nedostatkem by tak mohla být zdánlivá neoriginalita všeho, co je na desce ke slyšení, protože se nemohu se zbavit dojmu, že každý riff, melodii či orchestraci jsem už někdy dříve slyšel. Symfo-metalový pytlík čaje je už zkrátka pořádně vylouhovaný, ale ono to zatím zase tak moc nevadí. Skladby jsou dobře postavené, fungují, neoposlouchají se, takže je vlastně všechno v pořádku. Přímo se nabízí srovnání s jarním počinem holandských kolegů Within Tepmtation, ze kterého mi vychází aktuálně recenzovaní (hlavně díky experimentům) o něco lépe. Imaginaerum je prostě deska, která kritikům nových Nightwish definitivně bere vítr z plachet .

Zlatý hřeb: Slow, love, slow, Storytime, I want my tears back
Zní to jako: perfektní symfonický metal

Body: