"Už máme jasno v tom, že nová deska se bude jmenovat Umlkly stroje. Když jsem ten nápad poprvé vyslovil," vysvětluje Vladimír Mišík, "všichni se zaradovali, že to je to ono, protože - už aby umlkly. Na téhle desce je totiž práce jak na hradě a navíc nám to trvá už dva roky."
Zmíněná novinka by se měla na pultech prodejen objevit v dubnu letošního roku, a tak je nejvyšší čas popovídat si s Vladimírem Mišíkem nejen o tom, jak bude novinka Etc... vypadat, ale i o tom, co jí bezprostředně předcházelo a co bude následovat.


Než se roztočily stroje

Bezmála pět let uplynulo od okamžiku, kdy o prázdninách roku 1999 spatřilo světlo světa prozatím poslední album Etc... a Vladimíra Mišíka Nůž na hrdle. Od chvíle vydání desky s klukovskou rybičkou na obale se ovšem uvnitř kapely udála řada podstatných změn, někteří dávní členové kapely odešli, jiní, ještě dávnější, naopak přišli. A tak není divu, že jsme povídání s Vladimírem Mišíkem v suterénní pivnici letenského domu v němž bydlí, odstartovali právě od tohoto bodu.


Mohl bys nějak shrnout personální změny v Etc...?
Znáš to, v každém souboru, nota bene složeném z výrazných individualit, občas dochází k určitým třenicím. Tady možná ani ne tak osobním, jako muzikantským. Muzikantské, abych tak řekl, nápřahy jsou různé, každý má rád trochu něco jiného, hledá se řešení, a když se nalézt nedá, dochází k rozchodům. Tak to bylo třeba u Vládi Kulhánka, který silně inklinuje spíš k poloze bluesové a jazzové a není žádným tajemstvím, že když jsme hráli některé moje jednodušší věci, úplně vyskakoval, jak se mu nelíbily. Takže rozchod byl naprosto logický. U Standy Kubeše začalo být patrné, že každý směřujeme někam jinam. Když jsme se sešli nad matriálem na minulou desku, Standa říkal - 'To musíme zastavit, to se nedá, to je hrozný.' Absolutně s ním nesouhlasil. Už tam bylo jasné, že jeho hudební nápřah míří jinam. Musím přiznat, že se k tomu přidaly i nějaké rozepře s Jirkou Veselým, který proto chtěl dát padáka a my museli zvažovat, s kým budeme dál pokračovat. Jirka nám z toho vyšel vítězně. Místo Standy přišel Honza Hrubý, ale postupně nastal ryze hudební problém mezi ním a Olinem Nejezchlebou. Honza je bohém, rozevlátý člověk, rád improvizuje. Olin se zase snaží držet part tak jak byl původně vymyšlený, a to dohromady moc nešlo. Olina to dlouho trápilo, až se nakonec rozhodl odejít. To ale neznamená, že by s Honzou nezašel na pivo. Pak Olina vystřídal Petr Pokorný zvaný Kulich, který se k Etc... vrátil vlastně už potřetí. S Olinem si občas zahrajeme v malé partě, a jelikož Olin bydlí nedaleko ode mě, když jde na poštu, zpravidla zazvoní a skočíme si na pivo.


Když tedy shrneme současnou sestavu Etc..., tak jí spolu s tebou tvoří kytaristé Pavel Skála a Petr Pokorný, houslista Honza Hrubý, basista Jiří Veselý a bubeník Jiří Zelenka. Na koncertech jsou takhle Etc... k vidění už víc než rok. Nicméně, když jsme se dostali ke koncertům, jak vlastně, z tvého pohledu vypadá současné publikum Etc..., převažují spíš pamětníci, co jsou ti věrní už léta, nebo se publikum průběžně omlazuje?
Je to s podivem, ale neustále převažuje mládež. Ne, že by se občas nepřišli podívat generační spřízněnci, ale je jich menšina, takových deset, patnáct procent. Teď jsme třeba naposledy hráli v Hradci Králové v klubu U cikána a tam bylo přeteenagerováno, že až člověka zaráží, co tyhle děti můžou vidět na stárnoucích chlápcích jako jsme my. Ovšem, když je to baví, jsme samozřejmě rádi. Krom toho mě fascinuje, jak se jednak dokážou z našeho hraní radovat, což je povzbuzující, jednak co znají textů. Z toho je evidentní, že se nepřišli jen tak podívat na kuriozitu, ale že písničky mají už naposlouchané z domova. Možná od rodičů, to nevím, ale těší nás to.


Koncertujete průběžně, nicméně s deskou jste si dali poměrně načas, skoro pět let. Čím to?
Nemáme snahu hrnout rok co rok desku za deskou. Protože si myslíme, že pak by se nedal udržet určitý oživující trend - takový, aby každá deska byla přece jenom něčím jiná, něčím zajímavá. Máme samozřejmě do jisté míry zaběhnutý styl, o žádné obzvláštní stylové výboje se nesnažíme, ale přece jenom mi připadá, že jsme zase postoupili trošku dál, třeba v absurdnějších aranžích a připravili i pár překvapení. Když chceme dělat desky dobré, tak na ně samozřejmě potřebujeme více času. Už to není jako dřív, kdy si člověk sedl a za dvě minuty měl hotovo. Teď to dá kolikrát práci a cesta od demáčů k propracovaným a zajímavým aranžím je trošku složitější a delší. To byl jeden důvod, proč deska trvala tak dlouho. Druhý byl v tom, že jsme si řekli, že budeme točit v co nejideálnějším psychickém a fyzickém rozpoložení. A kde to u starého chlapa, jako jsem já, pořád hledat? Navíc jsme zvolili takový až "korespondenční" systém nahrávání. Něco se točilo u Jirky Veselého ve studiu v jeho domečku, bicí se nahrávaly částečně v kulturáku v Bechyni, částečně u Jirky Zelenky na Žižkově. Kulich točil kytary u sebe, Honza Hrubý housle taky u sebe, a stejně to bylo i s Pavlem. A pak se to skládalo dohromady. Netlačil nás čas, a tak jsme mohli vylepšovat a vylepšovat, až z toho byly dva roky.


Tenhle systém je určitě příjemný, ale není tak trochu nebezpečný? Přece jenom, když nad muzikantem nevisí bič, netlačí ho termíny a drahý studiový čas, mohl by nahrávat donekonečna.
"No právě. Na druhou stranu, vždycky se snažíme, abychom natočili o trochu lepší desku než byla ta minulá, abychom ji zase o kousek překonali. Mě připadá, že Nůž na hrdle není špatná deska a překonat ji nebylo jednoduché. Doufejme, že se to snad povedlo. Ale každopádně, když má člověk čas a možnost zlepšovat, tak by pořád zlepšoval a zlepšoval, pořád by bylo co, a neskončil by nikdy. Tak jsme si po dvou letech řekli - už dost, je čas, aby umlkly stroje.


Než umlknou stroje

Každý muzikant nebo autor písniček se vám ze srdce poděkuje, když na něj začnete naléhat, aby vám povyprávěl, jakéže ty jeho nové písničky vlastně jsou. Zpravidla a po právu argumentuje, že kdyby šlo to, co v písničkách je, vysvětlit dvěma větami, nemusel by je vlastně psát, natáčet a hrát. Jinými slovy, oblíbená otázka "co chtěl básník říct" je asi ta nejnevděčnější, kterou vůbec můžete položit. Na druhou stranu, ve chvíli, kdy s Vladimírem Mišíkem sedíme a rozprávíme o chystané desce Etc..., válí se za okny nevlídný únorový chlad a do data vydání zbývá ještě řádka týdnů. Album je těsně před definitivním dokončením a otázka tudíž zní - jaké bude, a co se na něm chystá teď, když "stroje" ve studiu ještě neumlkly.

Celou desku bude otevírat houpavá bluesovka Andělé nade mnou...
Líbí se mi, že deska nezačne zhurta bigbítem, ale pozvolna, poklidným blues, které vlastně není standardní blues... španělka, ukulele, postupně se přidávají další nástroje. A taky se mi líbí, že deska začíná písní, která se jmenuje Andělé nade mnou a končí Sejdeme se v ráji, a přitom žádná z nich není nějaká náboženská záležitost. Ztracený ráj je ve skutečnosti hospoda tady za rohem a u těch andělů je to taky trochu jinak.


Pod názvem Z flámu a podpořen lehce santanovskou rockovou latinou pak přijde groteskní příběh Jiřího Dědečka o klukovi, co si domů z flámu přivede dámskou návštěvu. Všechno se ale obrátí proti němu, ba i vlastní matka. A dobrodružství končí po proradném spolčení u oltáře.
Mám rád tenhle druh příběhů. Vyhovují mi vážné polohy, ale stejně tak mám rád i ty lehce ironizující až komické. A právě takový je tenhle, v podstatě groteska.


Stříbřitá, vzdušná a křehká je pak písnička Nad usínající milovanou, zhudebněná báseň Vladimíra Holana.
Je to vlastně písnička z náhody. Občas si zpříjemním večer čtením poesie a jednou jsem si čistě náhodou vytáhl knížku Vladimíra Holana. Zabořil jsem ruku do tlustého svazku a najednou jsem tam četl tuhle krásně milostnou básničku, velice čirou, která se mi tak zalíbila, že jsem si hned začal pobrnkávat a zkoušet, jak by se dala zhudebnit. Nedělám tyhle věci úmyslně, že bych si třeba řekl - budeme točit desku, tak honem začnu číst hromadu básníků. Je to opravdu náhoda. Některé básničky mám třeba i rok založené a zvlášť u Vladimíra Holana, který je jako básník docela složitý, mě překvapilo, že jsem na tak průzračnou báseň narazil.


Temná, bezútěšná, osudově zatěžkaná je poté píseň Noční chodec se slovy Ivana Wernische.
Je to trochu horor a co se týče aranží, asi nejsložitější věc na celé desce. Teď, ve chvíli, kdy si povídáme, vlastně ještě netuším, která z několika aranžerských verzí nakonec na desce bude. To se bude rozhodovat právě dneska, takže uvidíme."


O další písničce Když se kouří konopí, která je zhudebněným textem Jiřího Dědečka, tvrdí její autor Jiří Veselý, že není žádnou propagací lehkých drog, ale popisem jednoho mejdanu. Tvrdí to ve svých glosách k jednotlivým skladbám, které budou zveřejněny na internetu současně s vydáním alba. Každopádně písnička samotná ve své muzikantské vybroušenosti navazuje na aranžmá, jaká zdobila před mnoha lety třeba desku Etc...2. Rozhodně alespoň v hravých a muzikantsky úctyhodných motivech basy, houslí a hoboje hostujícího Jana Koláře.
Pracovně jí říkáme Bulhar kvůli durové až folklorní melodice, která tu je. Složil ji Jirka Veselý, sám si zpívá sbory a vymyslel parádně těžké party, protože řekl, že musí zpátky do souboru zavést excelentní hráčskou ekvilibristiku, která tam dřív bývala, a na kterou jsme potom kladli menší důraz.


Leccos by bylo možné poznamenat na vrub následující poloakustické písně s jímavým smyčcovým triem nazvané Kdybych už měl umřít. Leccos by bylo možné poznamenat, jenom ne to, že je veselá.
Je to báseň Václava Hraběte, která měla v záhlaví tři hvězdičky, tak jsem si jí dovolil nazvat podle první věty. Člověku se někdy stane, že konvenuje s něčím co sám prožívá, a já jsem si tuhle věc četl, když jsem měl hodně velké zdravotní problémy a bylo mi dost blbě. Takže jsem k ní přistoupil svým způsobem a chlapci mi pak řekli - no, když už tam teda takovou ponurost chceš mít, tak ať tam teda je.


A pak rytmika sunoucí se kupředu nekompromisním rhytm´n´bluesovým krokem a dvojice elektrických slide kytar- přesně tak se klube titulní písnička nové desky Umlkly stroje.
Jirka Veselý původně přinesl něco, co se mi v podstatě zdálo jako heavy metal a připadalo mi stylově už trochu moc mimo. Ale při tom jsem si říkal, že bychom potřebovali něco ve tvrdším bluesovém ražení a Jirka, no nemůžu říct nelenil, protože to trvalo asi tři měsíce, ale pak zapracoval a vznikla z toho tahle pecka, která mě fakt nadchla.


Prostá, milá až folková písnička se pak skrývá pod názvem, respektive přáním, Kdybych měl velikej hever.
Na Dědečkův text ji kompletně vymyslel a zaranžoval Honza Hrubý. Je to jeho typická melodická pecka. Klidná, myslím, že dost pěkná a její text? - Ten text je v podstatě povzdech."


Docela z jiné hudební planety přistála pak na chystané desce následující písnička Vedle. Přímočará vypalovačka s hospodskou harmonikou, rovnou rytmikou a k tomu kontrastujícím nevinným zpěvem Pavla Skály.
Pavel Skála tuhle písničku přinesl v dobré víře jako country. Vrhli se mu na ni ale Jirka Veselý s Jirkou Zelenkou, kterým se říká Duo úchyl, protože se doslova vyžívají v různých hudebních deviacích, a udělali z ní něco, čemu jsme pracovně říkali Tři sestry. Pavel ji zpívá zvláštním, jemným, bezvadně nafrázovaným způsobem. Když jsem to zkusil já, znělo to blbě a tak jsme radši nechali Pavlův zpěv. Krom toho tam na osadě na Poříčí, kde Jirka Veselý bydlí, nadchl Pavlův zpěv všechny okolo. Takže má další potencionální hit, jenom se zatím brání zpívat ho naživo, protože to prý s  kytarou jde hrozně těžko.


Z pera Pavla Skály je i následující písnička ještě z časů skupiny Nahlas, opatřená novým textem Vladimíra Mišíka Rómeo se kácí. Rytmicky rozvolněný vypravěčský kousek s intimní bluesově hospodskou poetikou.
Pavel ji přinesl nazpívanou takovou tou pseudoangličtinou, kterou muzikanti pro tyhle případy užívají. Textovat ji bylo něco jako vyplňovat křížovku. A tak jsem se uchýlil do svého bývalého života a napsal text o tom, jak tě opustí holka a ty se jdeš zlejt do hospody.


Písnička s pořádně sarkastickým textem Řek mi doktor, další písnička z alba, je vlastně skladba už staršího data nerození.
Hrávali jsme ji ještě ve složení, které se teď do značné míry obnovilo, to znamená s Kulichem, Honzou Hrubým, Jirkou Veselým. Mám pocit, že to bylo období, kdy s námi hrál i Jirkův brácha Vašek a Kadaňka na bicí. Tehdy jsme tuhle pecku hrávali jako tango, lehce ovlivněné tehdejší novou vlnou. Zrovna nedávno jsme s Jirkou uvažovali o tom co bylo dřív, jestli Tango Ropotámo Pražského Výběru nebo Řek mi doktor. Jsou zhruba ze stejné doby, tak rok jednaosmdesát nebo dvaaosmdesát. Teď ji ovšem Jirka přearanžoval a dopsal nějaké party. Naše snaha byla trochu ji shodit v souvislosti s tím nádherně cynickým textem, opět od Jirky Dědečka.


Předposlední místo na chystaném albu obsadí písnička Malý velký muž, kterou v Etc... zanechal ještě před svým odchodem Olin Nejezchleba, písnička odlehčená, až folklórně skočná.
Měl jsem na ni dělat text, přinesl jsem asi patnáct verzí a všechny vyznívaly děsně blbě, protože Olin si v demáči nadiktoval slogan - Good Morning, tududýdá / Good Morning, týdýdudá. A tohle textuj. Jediné co se mi dařilo byl refrén, jinak jsem byl v koncích. Když už jsem byl úplně zoufalý, zavolal jsem Olinovi, že se omlouvám, ale že si s tím opravdu nevím rady, jestli by si nechtěl napsat text sám. A Olin se samozřejmě už na Good Morning, tududýdá vykašlal, napsal úplně jiný text, který se docela povedl. Takže jsme dali dohromady jeho verzi, můj refrén a kapela to všechno dohromady zaranžovala.


Celé album bude obloukem uzavírat už zmíněná skladba Sejdeme se v ráji, kvůli níž by si podle slov Jiřího Veselého Vladimír Mišík zasloužil společný pomník od letenských hostinských za neúnavnou propagaci.
Je to jeden z mých, řekl bych, klasických příběhů, asi takhle: Telefon - holka, že se sejdem - tak se sejdem tady za rohem v hospodě Ztracený ráj - no, a pak tam sedíme a je to.


Až umlknou stroje

... a nová deska se počátkem dubna objeví na pultech prodejen, přijdou na přetřes další, tak říkajíc praktické otázky, které k tomuto okamžiku zpravidla patří. Jednou z nich je třeba turné.


Chystáte k vydání desky nějakou speciální šňůru?
Já osobně jsem na speciální šňůře už asi od svých sedmnácti let, ale trošku jsme si pohráli s myšlenkou, že bychom připravili sérii dejme tomu čtyř větších koncertů ve čtyřech větších městech. Pozvali bychom pár hostů... ale zatím ještě nevíme. Uvidíme. My přes ty komerční věci přece jenom moc nejsme. Tedy, když říkám komerční, neznamená to, že tím pohrdám. Naopak, obdivuju některé kapely, které to dovedou zorganizovat, udělat okolo desky pořádný humbuk a lidi z toho asi mají radost, protože lidi mají rádi pocit, že se jim dostává něco zvláštního, speciálního. Ale my tak nějak přes ty šoubyznysy fakt moc nejsme.


Novou desku také zpravidla propaguje nějaký speciálně vybraný singl. Máš už představu, který by to mohl být?
Nějaký singl se asi určitě bude v březnu vybírat a půjde do rádií. Ale je to věc, kterou necháme na firmě. Ta po konzultaci s námi rozhodne, co by měl být ten, jak se říká, pilotní singl. Já sám nedokážu posoudit, která z písniček by to měla být. Navíc si nedovedu představit, co by se do rádia hodilo, protože rádio vůbec neposlouchám. To co se z něj zpravidla line je pro mě masa podivné hudby, která mě vůbec neoslovuje. Takže nemám sebemenší představu, co by tak v rádiu mohlo zabrat. Ovšem doufám, že v našem případě o to zase až tak nejde. Myslím, že to co děláme, je spíš takový ucelený projekt, který patří dohromady. Hromada příběhů a doufám i hromada slušné muziky. Nějaký singl asi bude, protože se to tak z obchodního hlediska asi dělá, ale pro nás to není věc obzvlášť podstatná.


Nechme teď muziku na chvilku stranou. Když taková situace nastane, ty nejsi ve studiu ani na cestě na koncert, čím se vlastně momentálně nejčastěji zabýváš?
Hlavně se zabývám rodinou. Krom toho můj zdravotní handicap je čím dál tím komplikovanější, takže mívám takové své ´the days after´. Dny poté co se hraje v klubech, kde bývá zakouřeno jsou pro mě zdravotně problematické a dá mi trochu práce, srovnat se zas do normálu. Takže pak potřebuju být spíš v klidu. No, a občas jdu do hospody.


Kvůli obdobným těžkostem, které má Ian Anderson, se v posledních letech dodržuje na koncertech Jethro Tull poměrně striktní zákaz kouření. A tak mě v téhle souvislosti napadá, jestli jsi o něčem takovém neuvažoval?
Já to někdy mám spíš jako prosbu, protože sám znám sílu závislostí. Co bych si nalhával. Když se rád napiju a pak bych někde nemohl, protože by si to někdo vysloveně nepřál, přišlo by mi to v nepořádku. Je mi jasné, že zakazovat kuřákům kouření je nesmysl, spíš je o to můžu jen požádat. Musím ovšem uznat, že mnohdy to lidi opravdu dodržují a to třeba i v Malostranské besedě, kde sedí u stolů a nekouří. Sem tam to někdo nevydrží, což chápu, ale i to, že se kouří míň, mi moc pomůže.


Když už jsme tak trochu odbočili od muziky jako takové, a navíc si povídáme na Letné, napadá mě na závěr ještě jedna otázka. Odjakživa tak nějak podvědomě platilo, že Vladimír Mišík rovná se Letná a Letná se rovná Mišík. Platí to pořád? Máš pořád k téhle části Prahy tak intenzivní vztah?
Já mám k Letné neustále velmi pozitivní vztah a nedám na ni dopustit. Začnu trochu poeticky. Mám děti a vezmi si, jak je úžasné mít možnost vypustit je v parku, kterých je tu spousta, než aby se musely někde motat po ulicích. Ať se vydáš napravo nebo nalevo, po pár stech metrech narazíš na nějaký poměrně solidní park a to je skvělé. No a v těch parcích jsou kiosky... Letná, to je taky pár hospod, kde jsem prožil podstatnou část mládí a ke kterým mám pořád vztah, i když teď už je to všechno daleko mírnější. Ale jak sám vidíš, jednu z nich mám přímo v baráku, takže můžu seběhnout rovnou v bačkorách, když na to přijde.

A tak vlastně mimoděk naše povídání o chystaném albu skončí tamtéž, kde, díky textu poslední písničky, končí i deska samotná - v letenské hospodě. Dál už bude zanedlouho mluvit muzika. Dlouho očekávané album Umlkly stroje se záhy objeví na světě a je nabíledni, že bude stát opět zato.

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/03