28.10.2011 | Autor: Michal Šimeček | sekce: živě Milan Cais je všestranný umělec. Kromě toho, že se svým dlouholetým kamarádem Mardošou vede jednu z nejzajímavějších tuzemských kapel Tata Bojs, také maluje, vytváří sochy a navrhuje originální koncertní scény. Když pak coby hudebník, výtvarník a scénograf dá dohromady projekt, jakým byl dlouhou dobu připravovaný úterní koncert jeho kapely v pražské Hale Letná, můžete si být jisti, že přijde s něčím opravdu speciálním.

V nemoderních prostorách staré sparťanské budovy s mizerným diváckým komfortem (za chladného večera by pro příště stálo za to zprovoznit alespoň šatnu) se ten večer ale nejdříve představilo alternativní duo Longital. Osobití Slováci začali hrát zhruba dvě hodiny před Tata Bojs a s pouhým počítačem, kytarou a baskytarou malovali táhlé, zasněné skladby, k čemuž si nezřídka kdy pomáhali smyčcem, takže kytara pak zněla skoro jako housle a basa zase jako kontrabas. Shina, zpěvačka a hráčka na čtyřstrunný hudební nástroj, vesele tancovala s barevnými šátky v rukou a když už se vystoupení chýlilo ke konci, nasadila si na tvář škrabošku. Druzí předskokané, kapela Sunflower Caravan, rozehráli o poznání divočejší show a Longitalem zklidněné publikum to kvitovalo s nadšením. Hlavní postavou byl klávesák Andy, obskakující piano a hammondy. S foukací klávesovou harmonikou pak zahrál podařenou cover verzi Šťastnější od Tata Bojs, což muselo nejednoho nedočkavce vpravdě potěšit.

Poté už se začali připravovat samotní Tata Bojs. Když už se zdálo, že je vše v pořádku, osvětlení v hale pohaslo a na pódiu se za zvuků outra Progresivní, poslední skladby z křtěného alba Ležatá osmička, začaly objevovat malá světýlka kapesních svítilen. Z outra se plynule přešlo do intra a čtyři muzikanty na pódiu osvítily reflektory. Vysokooktanová basová linka hnala rychlou první skladbu kupředu, načež následovala Papírovka, další novinka, a po ní už klasická Attention aux hommes!. Drtivé tempo úvodu nedalo vydechnout, stejně tak jako zbytek koncertu. Podepsal se na tom kromě dobře poskládaného setlistu i fantastický vizuál, s kraftwerkovsky hypnotizujícími animacemi a videozáznamy přehrávanými na velkoplošné obrazovce. Svou majestátností překvapil levitující balón nad pódiem, na který mířil projektor a z nějž se při Usínací stalo jedno velké pozorující oko. Taneční kreace hostů DekkaDancers u vybraných písní umocňovaly působivost Caisem designované scény. Vše jako celek působilo do detailu promyšleně: veškeré vizuální prvky se odkrývaly postupně, aby pak zase zmizely a elegantně přenechaly prostor jiným.

Ležatá osmička byla pokřtěna netradičně – světlem reflektorů. Odehrána byla kompletně celá, a tak se diváci dočkali jak rapera Vladimira 518, který do zadýchaného prostoru vstoupil s kapucí na hlavě, tak i dechového souboru Clarinet Factory, jenž za svými zády shromáždil Bublajs (Milan Cais, pozn.), když zrovna stál mimo bicí soupravu u mikrofonu. Závěrečným přídavkem s Náměsíčnou a Vesmírnou pak Tata Bojs tematicky odkázali na nekonečno, ležatou osmičku. A nutno říct, že první jmenovanou se jim povedlo zahrát s takovým citem, až tím dokonce přebili její nezapomenutelnou „smetanovou“ verzi, vzešlou z dřívější spolupráce s korejsko-americkým Ahn Triem.

Tata Bojs, Praha - Hala Letná, 25. 10. 11