30.9.2013 | Autor: Petr Mezihorák

Morr Music (44:22)
Když jsem před osmi lety narazil na album Summer Make Good, ještě jsem neznal Sigur Rós, Björk jsem neměl rád a We Made God ani neexistovali. Island pro mě byl studeným ostrovem s bohatou sopečnou aktivitou, o jehož hudební scéně jsem moc nevěděl. Od té doby uplynulo mnoho času, Summer Make Good bylo třetí album múm, právě vydané Smilewound je albem šestým.

Po nadšení ze Summer Make Good, které jsem poslouchal celou svou předmaturitní zimu a dodnes ji v sobě při poslechu alba cítím, jsem se před lety pustil i do prvních dvou desek. Rychle jsem pochopil, že múm podivně oscilují mezi existenciální elektronikou s temnými podklady, akustickými nástroji, naléhavými vysokými dívčími hlasy a infantilním hraním si s glitch zvuky gameboyů.

Smilewound je album nahrané doma, v domácím studiu, na kuchyňském stole. Skřípání paluby napjaté mořem vystřídaly melodie založené na čistém ženském zpěvu. Múm se přesunuli zvenčí dovnitř. Zmizela mystika nekonečnosti, otázka je, jestli zmizet měla.

První dvě písně alba Tootwheels a Underwater Snow stojí a padají s výkonem Gyða Valtýsdóttir, jednoho z dvojčat, které múm opustilo ještě před Summer Make Good. Na rozdíl od své sestry Kristín zpívá Gyða konvenčně, uhlazeně, ale funguje to, melodické linky postavené na houslích, resp. klavíru jsou velmi návykové. Od třetí písně však jako by se album na dlouhé minuty zlomilo v obsesi umělými zvuky a příliš jednoduchými melodiemi. Tento až rušivý nápor zavánějící plastem je naštěstí zastaven osmou písní Time To Scream And Shout, která startuje sérii tří silných a pomalých skladeb uzavírajících album.

Tvorba múm bývá označována jako experimentální i popová. Album Smilewound se dá bezpochyby zařadit do druhé kategorie, to by nevadilo, kdyby se s tím z jedinečné směsi přemýšlivých elektronických pásem a akustických nástrojů nestala vcelku obyčejná, byť kvalitní elektronika. Ztratilo se kouzlo.

Zlatý hřeb: Time to Scream and Shout
Zní to jako: múm, co ztratili chuť vycházet ven

Body: