4.4.2002 | Autor: Ondřej Bezr

Telarc/Classic (56:51)
Po celou minulou dekádu patřil tenhle kytarista a zpěvák k hlavním koním stáje Alligator. Se změnou vydavatele však nikterak nezměnil svůj styl. Ellis je charakteristickým příkladem 'stylově-kosmopolitního' moderního blues, dá-li se to tak říct. Mám na mysli to, že v jeho hudbě se kdysi vzájemně odlišné styly slévají v jeden všeobjímající. Není podstatné, která nota má své prapředky v Chicagu, která v Texasu a která třeba v New Orleans, je jedno, jestli budeme mluvit o bluesrocku, funkblues, soulblues, rhythm'n'blues, nebo dokonce zda budeme chtít dělit na černou a bílou scénu (Tinsley má ovšem barvu jak padlý sníh, pokud je to pro vás důležité). Hraje prostě blues, místy s jistými přesahy - třeba k country - a to k popsání jeho stylu musí stačit.

Jedna změna tu ale přece jenom je. Na své novince mi Ellis připadá poněkud kultivovanější než bývalo zvykem - a to nemusí být vždycky ten nejpozitivnější rys. Může to být věkem (letos mu bude pětačtyřicet), můžeto být produkcí (Eddy Offord), může to být vydavatelstvím (Telarc obecně vydává spíš výrazově poklidnější záležitosti než Alligator), může to být momentálním rozpoložením, jehož důvody těžko odhadovat - a taky to může být vším jmenovaným najednou, případně něčím úplně jiným. Jisté je, že ačkoli Ellisovi nelze ani tentokrát upřít kromě technické brilance ani výtečný tón a hluboký cit pro míru i frázi, tohle album působí zaměnitelně, jako by bylo jaksi 'do počtu'. Není se na něm čeho chytit. Za to, že ho máte, se ale před návštěvami stydět nemusíte.




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/03