29.9.2003 | Autor: Vladimír Motýlek Savec

Před dvaceti lety se pár lidem přejedlo měkké rockabilly a tak zlehka přitvrdili, nový styl nazvali psychobilly a kapelu pak The Meteors. Letošní výtvor tohoto tria je opravdovou lahůdkou pro zvukové staromilce: lehce zkreslená kytara, opravdický kontrabas, bicí až na výjimečné pasáže podporované snad aluminiovými polévkovými lžícemi či čím. A to vše v lehkém hallu. Nebýt drsného zpěvu, řekl bych, že poslouchám třeba Stray Cats. A samozřejmě se pánové Fenech, Hordemann a Berry nehonosí do výšky napomádovanými vlasovými kreacemi. Na pohled jsou tak nějak vobyčejný. Na obalu jest avizováno dvanáct kousků. Skutečnost je ale ještě o dva kusy lepší. Pokud ovšem snesete jedenáctiminutovou generální pauzu. V posledním tracku jsou totiž schovány tři věci: avizovaná U Aint't Right, pak hospodská vyřvávačka á capella ´Nikomu se nelíbíme, ale nám to nevadí´, v jejíž melodické lince jako bych cítil Stewartovo I'm Sailing a za zmiňovanou mezerou pak ještě jedna kratší pecka. Komplet osvěžují dvě instrumentálky vhodně dotvářející celkovou atmosféru dílka. Texty písniček v podstatě korespondují s názvem alba. Nebudu citovat nemaje berličky z kapelového webu. Ani on zatím ještě přesně nerozkrývá myšlenkový náboj. Celkový dojem z poslechu Psychobilly víc než co jiného závisí na individuálním naladění. Já je můžu a to i několikrát za sebou. Přijďte 21. září do pražského Futura, ať víte, co udělaj Meteoři s vámi.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2003/09