17.12.2002 | Autor: Alex Švamberk

Epic/Sony Music Bonton (50:37)
Regenarativní reunion Support Lesbiens jasně ukázal, že skupina odrostla grungeovým střevíčkům, že doby nekonečného koncertování do roztrhání těla po zaplivaných klubech vzal čas. Kapela dospěla, čemuž odpovídá i stylový přerod; z kukly se vylíhla její nová, poprocková podoba. Bývalí fanoušci, kteří dosud neodložili flanelovou košili, mohou být znechuceni, že se Kryštof Michal a spol. zaprodali. Z jejich hlediska ano; nechtěl-li však soubor ustrnout, musel se původním pojetím rozloučit a ne je obměnit, aby odpovídal současným trendům. Zapomínat by se také nemělo na to, že Support Lesbiens od počátku hodně toužili prosadit se. A to už dnes s grunge nejde.

Faktem však zůstává, že stylový přerod se skupině povedl. Nezaujatý posluchač, který neutkvěl v minulosti, nebude při poslechu Tune Da Radio plakat po původní podobě. Support Lesbiens oživují tuzemskou scénu, souzní s dobou, aniž by ji příliš podléhali. Jsou mluvčími své generace, což Lucie při nejlepší vůli už být nemůže, neopomíjejí aktuální trendy, ale nepodléhají jim, takže jsou přijatelní i pro rockověji orientované posluchače, jimž už Tata Bojs, prodělavší podobný přerod, připadají příliš taneční. A jako jediní nepůsobí česky.

Trio oplývá profesionalitou, daří se mu vyvážit všechny ingredience: album působí plasticky, nikoli však přeplácaně, zachovává si tvář a má švih. Support Lesbiens zní moderně, aniž byse vzdali rockových kořenů, hrají si s elektronikou a přitom zůstávají písničkoví. Inspirují se funkem, bez toho, aby mu podlehli, nebojí se důrazu, ale dokáží ho vyvážit náladotvornými zvuky tak, jak to doba žádá. Titulní našlápnutá píseň stejně jako About The Joy potěší milovníku důrazných a hybných základů, bonusový remix Fisherman's Friend zas fanoušky taneční hudby. Nodding zavede posluchače do chladného světa nezvyklé atmosféry a Let's Dance mu spolu s Looking For Myself ukáže, jak chytře použít funkové postupy. Závěr s Gotta Get Home a M. F. Stealing pak připomene, že skupina začínala s rockem. Jasně: jsou tu také banality v podobě Too Late My Songs. In Da Yard zas po slibném úvodu, ukazujícím, jak zajímavě pojmout jednoduchou písničku, shazuje příliš vlezlý refrén. Ale celek má vysokou úroveň, k níž přispívá i přesvědčivý pěvecký projev Kryštofa Michala.

A že je to všechno nepůvodní a zní to jen jako zdařilý klon podobně orientovaných zahraničních kapel? Ale takové byly 'lesbičky' přece vždycky. Tak proč jim to vyčítat v době, v níž nikdo netouží po skutečné originalitě.




Body:

Psáno pro: &musiQ 2002/12