14.1.2004 | Autor: Jindřich Göth

Jo, s dnešními Spiritualized si už moc nezaplavete ani nezaplachtíte. Jejich nové album je totiž tuze utrápené, unavené a vůbec bez života. Z někdejších kytarových psychedeliků se stali neohrabaní námezdníci, neschopní vyplodit jedinou ucházející skladbu. Vazbí, hlučí, vrší zvuky na sebe, ale zapomněli přitom na nosný nápad, který by masu nástrojů povýšil na skutečnou písničku. Párkrát to už sice vypadá, že bychom se mohli dočkat, avšak kampak na Spiritualized. I ten sebenadějněji vyhlížející motiv zadupou do bláta a ještě na něj plivnou.


Těžko říct, kam se poděla ta okouzlující hudba, kterou J. Spaceman se svými kumpány dokázal zkomponovat. Že by stangoval? Docházejí mu nápady? Přece nemůže být spokojený s několika zašmodrchanými skladbami, nehodnými svého tvůrce. Kam se poděla schopnost vzít posluchače s sebou na "kosmickej vandr"? Místo toho stojíte na trávníku, pozorujete Spacemana, jak se před vámi předvádí v novém letadélku a zvažujete, jestli jít domů nebo si počkat až přistane. V duchu vám pak hlodá škodolibá myšlenka, že kdyby spadl, bylo by alespoň nějaké vzrůšo.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/01