11.11.2004 | Autor: Michal Husák

EMI (65:54 min)
Možná si paní zpěvačka Sarah Brightman opravdu myslí, že spojuje světy klasické hudby a popu. Někdo takovým pokusům občas říká crossover, jiným se dere na mysl spíš slůvko "krosení". Záznam jejího vegaského koncertu musí letošní předvánoční trh unést současně v audio i obsáhlejším DVD provedení (více viz příslušnou rubriku) a rychta je to nehorázná.
Obsáhlá menu vyváženě poskládaná z původního repertoáru, klasických árií, muzikálových čísel a letitých popových hitů je ve zvukové podobě chudší o strašlivý dojem ze snobsky pozlátkového scénického ztvárnění show, strašlivých dojmů ale pořád zůstává až až.
Sarah Brightman buď postrádá elementární vnitřní cit pro hudbu nebo ji cynicky znásilňuje - to nejsou aranžmá, to je odporné prznění jdoucí proti samotné podstatě písní. Je jedno, jestli byl originál nabubřele pompézní, elegantně svěží, lyricky křehký či prostě pohodově zpěvný - pokaždé je tu svíravá jistota, že z tohoto mlýnku vyteče hnusná rozplizlá kaše. Sarah Brightman má školený hlas, nicméně nezpívá, jen vlezle švitoří a když nasadí civilní polohu, zní naprosto bezbarvě a snad ještě unyleji. Sarah Brightman je nechtěná parodie, brutální kýč, špatný vtip.
Třeba taková Celine Dion si za své angažmá v Las Vegas vyslechla ledacos. Ve srovnání se Sarah Brightman je to ale undergroundová experimentátorka.


Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/11