10.2.2004 | Autor: Michal Husák

Rapmetaloví revolucionáři Rage Against The Machine se zdají být definitivně minulostí. Po odchodu Zacka de la Rochy se spekulovalo o pokračovaní osvědčené značky s novým pěvcem, ale následný vývoj se přiklonil k přejmenování a vzniku Audioslave. Jejich zajímavý, ale upřímně řečeno nijak epochální debut i Zackovo koketování s klasickým hip-hopem ladí s teorií, že zlatá éra vlivu revolucionářů z Rage Against The Machine kulminovala hned po vydání kultovního debutu, v první polovině devadesátých let. Tehdy Morello a spol. drželi prst na tepu doby, nakonec se však - v intencích lehce temného humoru - stali obětí vlastní revoluce. A pokoušet se za každou cenu bojovat s ubíhajícím letopočtem nemůže přinést nic než marnost.


Bereme-li to takto, žádné zklamání nemůže naopak přinést kapka nostalgického vzpomínání zachycená na albu Live At The Grand Olympic Auditorium. Disk připomíná poslední společný koncert ze září 2000. Morellova již dnes legendární kytara skřípe a perlí ve zvukových šmodrchancích, rytmika houpe, popublává a exploduje a de la Rocha skanduje pravdy ve formě, která zavdává důvod k hrdému ohlédnutí.


Místy možná disk působí krapátko sterilně, celkově ale náboj poctivé energie nepostrádá a díky vyvážené dramaturgii nedává šanci nudit se. O RATM se od vydání druhé desky začalo říkat, že se nedokážou povznést nad jeden osvědčený skladatelský mustr, to ovšem nevyvrací fakt, že jejich odkaz nabízí celou řádku hitů. Historie na ně nezapomene.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/01