28.8.2004 | Autor: Martin Zoul

Dobré desky přicházejí bez varování. To takhle jednou zaslechnete na internetovém rádiu nový singl Rjd2 a protože znáte své Pappenheimské, napíšete e-mail přímo vydavatelské firmě a vlichotíte se do její přízně tak, že za nedlouho přistane vytoužené album na vašem stole. Natěšeně vložíte stříbrný kotouček do discmanu, stisknete PLAY a pak už jen zíráte.

Pokud na svém debutu Dead Ringer ohromoval Rjd2 množstvím stylů, které byla jeho vize hip-hopu schopna obsáhnout, pak ve srovnání se stylovým ohňostrojem na novince blednou závistí i vítězové pyrotechnické soutěže Ignis Brunensis. Na bezmála hodinové ploše alba se dostává ke slovu soul, funk, latina, lounge music a kdo ví, co ještě. Podobně svobodně zacházeli s formou na svém posledním albu Basement Jaxx.

Mezi ním a Since We Last Spoke existuje ostatně hodně paralel. Jediné, čím se obě desky výrazněji liší, je kromě celkového tempa určitá poplatnost později jmenované lo-fi estetice vlastní abstraktnímu hip-hopu. Praskání vinylové desky nebo třeba jakoby vytlačený kruh od cédéčka na obalu jsou v dnešní době tak nadužívanými proprietami, že by si je bylo lze dost dobře ušetřit. Jinak je ten obal - stejně jako celé album - výborný. Jen je možná škoda, že Since We Last Spoke vychází ve stejnou dobu jako novinka Beastie Boys.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/08