21.7.2008 | Autor: KID A

Universal (50:06)
Před jedenácti lety se ztratili. Teď se nám z ničeho nic na naší roztančené&nezamyšlené, ale stále nezakomplexované, scéně znovu objevují. Fanoušek triphopu musí být šťastný jako blecha, fanoušek frustrovaných 90s pak jako blechy dvě. Portishead vyrostli a jsou krásnější a uhrančivější a utrápenější, než si je kdokoliv pamatuje. Beth Gibbons to od začátku do konce valí na 100%, co se v ní za ty roky nastřádalo musí ven, nebrání se tomu. Její kolegové se potí, se zatím nejagresivnějším a nejtemnějším materiálem své kariéry. Tak intenzivně, že by i Radiohead záviděli. Third je plné ztlumeného vzteku, drsných nočních můr a procházek deštěm za mihotavého osvětlení poslední funkční lampy ve městě - tohle všechno mi hraje náramně do noty, jsem přece Kid A, skáču radostí, že mám parťáka ke Kid A. Důležité je, že se neschovávají jen do sebe, ale zvládají i hity - Silence, The Rip, We Carry On. Zajímalo by mě, kolik z těch, co s nimi tehdá absolvovali samé bezesné noci, nad Third ohrne nos pro neaktuální zvuk. Jen se hlaste, parchanti nevděčný.

Zlatý hřeb: We Carry On
Zní to jako: Bristol! Brostol! Bristol!

Body: