20.3.2002 | Autor: L Dopa

Sub Pop/Day After (51:43)
Trojice Andrew Rothbard (piano, zpěv), Joshua Hughes (kytara) a David Clifford (bicí) fungovala nejdříve coby součást dnes už takřka kultovních The VSS, poté v triu jako Slaves - a jejich nejčerstvější inkarnace se jmenuje Pleasure Forever. Musím přiznat, že právě oni mě ze všech uvedených projektů baví daleko nejvíce.

Deset skladeb debutového alba kapely nadchne bohatým zvukem, kterému sice na první poslech dominují výrazné a vášnivé linky piana, jenž však zdaleka nestojí ani nepadá s touto jedinou výrazovou polohou. Vedle nápaditých bicích zaujme i expresivní a zneklidňující kytara, proplétající se jako nebezpečný had pod Rothbardovým vypjatým vokálem. Výběr a použití nástrojů by mohlo odkazovat na stylově příbuzné Black Heart Procession, ovšem na místech, kde tito ztišují svůj projev až do nejintimnějších poloh, se hudba PF zmítá v démonických, divokých poryvech.

PF navíc neznějí ani trochu tak, jak bychom očekávali od kapely, jejíž kořeny vězí hluboko v historii americké hardcorové scény. Deska evokuje atmosféru kabaretu, prostopášného pařížského baru 30. let i strhujícího rockového divadla zároveň. Opilé spirály piana se v kakofonickém víru ostatních nástrojů spojují kdesi vysoko v překrásnou melodii, plnou hédonistické rozkoše z pozemských požitků i nadzemských slastí. Teď vidíš nekonečno! burácí Rothbard v klíčové skladbě Meet Me In Eternity, a ač je to pohled nebezpečně závratný, nikoliv pateticky zachmuřený. Věčnost v podání Pleasure Forever je totiž mimo jiné i přitažlivá zvětšenina těch nemnoha radostí, kterých se nám dostává ještě na tomto světě.




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/03