16.8.2004 | Autor: Martin Zoul

Booklet téhle desky zdobí fotografie PJ Harvey, doplněné o papírky popsané něčím, co vypadá jako poznámky k nahrávání. Na jednom z nich stojí: "Když se moříte s písní, vyhoďte část, která se vám líbí nejvíc." Snad nejsem daleko pravdě, když to chápu jako klíč k albu Uh Huh Her. To je totiž hodně syrové, na oko nepřátelské a dobré.


Pamatujete, jak Lucie Bílá vydala desku Úplně nahá, kterou prý chtěla ukázat světu svou opravdovou tvář? Teprve tady vidíme, jak by mělo takové odhalování vlastního nitra prostřednictvím hudby vypadat ve skutečnosti. Všechny skladby jsou opravdu ohlodané na kost, zbavené až na výjimky jakýchkoli hitových ambicí a zaranžovány tak úsporně, až z toho málem mrazí.


Podobně drsné bylo poslední album Cat Power, jenže zatímco u ní to byl výsledek dlouhodobé snahy o dosažení výrazového minimalismu, u PJ Harvey člověk nikdy neví, jaká bude její příští deska. "Jak se někdo tak nepředvídatelný může chovat tak předvídatelně?" zněla největší výhrada jednoho z recenzentů Uh Huh Her. V zájmu spravedlnosti je možné se s tím názorem ztotožnit, zároveň ale tomuto albu přiznat slušnou porci výjimečnosti.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/08