29.3.2002 | Autor: Petr Korál

Wrong Records/Day After, Dischord/Day After (63:11 / 45:02)
Dvě zámořské hardcorové (tedy, hardcorové... no budiž) legendy vydaly nová alba. Už to samo o sobě je víc než zaznamenáníhodná událost. Obě kapely opět přinášejí materiál, který není lehko stravitelný a v některých momentech s ním mají potíže i opravdoví fajnšmekři. Přesto je každá z těchto desek jiná.

Kanadští No Means No vsadili především na pestrost. Chce se napsat vyloženě pestrost bez hranic. Chvílemi znějí tvrdě a razantně v duchu svých kořenů, vzápětí dávají lekci i těm nejvyspělejším emocorovým formacím, důrazně klepou na bránu alternativního 'psychorockového' ráje či zaskočí neuvěřitelně chytlavými, bezmála popovými motivy... aby se o pár taktů dál změnili v potrhlé kabaretiéry téměř barového ražení. Naléhavost se prolíná s humorem, komplikovanost a neuchopitelnost je střídána prostou zpěvností a když už si myslíte, že jejich výrazový arzenál spěje do stadia vyčerpanosti, vypálí bravurní předělávku jazzrockové klasiky Milese Davise Bitch's Brew a proklatě 'zesyrověnou' verzi Beat On The Brat od Ramones. Ve vesměs dost rozsáhlých kompozicích se zvuk souboru, stojící do značné míry na pregnantních basových figurách, všemožně čeří, láme a zase spojuje a výsledek znovu lehce zavání genialitou - tak jako u No Means No téměž vždycky...

Nemohu si pomoci, ale v porovnání s tím nové dílko kultovní americké party Fugazi působí daleko 'odměřenějším' dojmem. A přitom jde o album, jež ve své kategorii převyšuje běžný standard... The Argument je opět především o sugestivnosti a rozmanitosti výrazu (včetně tradičně znamenitých, vícevýznamových textů) a o neustálém ignorování hardcorových dogmat. Tím, že místy evokují třeba nezávislé americké 'kytarovky' a že se prakticky pořád vzdalují běžným punk/HC konvencím, se Fugazi už dávno nezabývají. Určitý problém je v tom, že nahrávce poněkud schází - třeba právě ve srovnání sNo Means No - větší dravost a energie a že použité písňové nápady působí sice chvályhodně netuctově, leč zároveň ne vždy potřebně výrazně (nebo, jinými slovy, nosně či zapamatovatelně). Úhrnem však platí, co už bylo řečeno výše: hranici stabilní kvality a nesporné osobitosti Fugazi atakují i tentokrát.

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/03