7.2.2008 | Autor: Josef Rauvolf

Brightside/Sony BMG (43:50)
Nové koště prý dobře mete, v případě mladičkého anglického písničkáře s hezkým jménem to zatím funguje – tedy, přinejmenším v žebříčcích, kde se jeho debutové album překvapivě ujalo. Jeho název, klasické oxymoron, můžeme zároveň vnímat jako popis celé situace, jež je vlastně protimluvem. Faulkner by se rád vyjádřil ke světu velikých sérií, prefabrikace, jež se nevyhýbá ani umění a muzice, a rád by tak učinil v intencích „staré dobré ruční práce“, tedy něčeho, co by jaksi a priori mělo být lepší, kvalitnější, poctivější. Jeho album ale takové bohužel není, jde jen o další z řady nahrávek chlapců s kytarami, kteří nejen že nepřicházejí s ničím novým, ale také nic neřeší. Postavíme-li jej například vedle Jeffa Buckleye, rázem je jasné, o čem je řeč. Na druhou stranu, Faulkner ani neurazí. Je zde pak ovšem otázka, proč mu tedy vůbec dopřávat sluchu.

Zlatý hřeb: Teardrop
Zní to jako: jistě dobře míněný, leč nevydařený pokus o autorskou výpověď

Body: