29.3.2002 | Autor: Petr Korál

Steamhammer/SPV/Globus Music (51:26)
Ve třiadevadesátém, kdy bylo původně vydáno, album Bastards docela zapadlo. Do značné míry za to ovšem mohla distribuční neschopnost tehdejšího vydavatele. 'Bastardi' totiž byli poměrně důstojným nástupcem předchozích majstrštyků 1916 a March Or Die, prostřednictvím nichž nezničitelní Motörhead na začátku 90. let opět hrdě pozvedli hlavu. I když jejich vysoké úrovně tahle deska přece jen nedosahuje.

Ukazuje 'Motoráky' přesně takové, jací v té době byli (a jaké jsme je mohli zažít i při jejich první koncertní návštěvě v tuzemsku). To znamená na rozhraní mezi jejich typickým ryčným rock'n'rollem a tehdy pozvolna doznívajícím heavy metalem klasického střihu. Některé skladby jsou na Motörhead skutečně až nezvykle velké 'metly', ovšem zejména v hutné Liar, hymnické Devils a dvoukopákovým duněním hnané Burner kapela působí jako pověstná ryba ve vodě. Největším hitem alba se stal song Born To Raise Hell, ovšem minimálně Bad Woman si s ním co do chytlavosti v ničem nezadá - spíš naopak, blíží se těm vůbec nejsilnějším okamžikům z celé bohaté historie kapely. Na rozdíl od neslaných nemastných baladických kousků Don't Let Daddy Kiss Me a Lost In Teh Ozone: co se 'citovek' týče, Lemmy už zažil podstatně výraznější skladatelské chvíle...

Bonusem oproti původnímu vydání je coververze klasiky Jumpin' Jack Flash. Věřte nevěřte, ale Lemmymu a jeho kumpánům to v ní docela sluší. Zahraná je docela věrně a s chutí, a zklamat by tudíž neměla ani rollingstonesovské puritány - tedy pokud přistoupí na Lemmyho chraplák...




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/03