29.4.2002 | Autor: michal nanoru

Skint/Sony Music Bonton (63:57)
Přiznávám. Poslední dobou vedu souboj. Bitku s rádoby intelektuálstvím, snobstvím zpychlého, ublíženého undergroundu a proklamovanou nezávislostí. Já, pop, kýč, zábava a legrace na jednom valu, omezující absence nadhledu za vodním příkopem. Teď se o své soupeře trochu bojím. Co když zavrhnou tuto desku, protože je jiná, než čekali?

Doba městské paranoie těchto rock'n'rollových U.N.K.L.E., temných kanálů agresivního Thoma Yorka, odcupkala s Wrekked Trainem. Na nové desce, na kterou někteří z nás čekali ve spacácích před kanceláří Skintu v Brightonu a stejně jim to nebylo nic platný, je postup stejný jako dřív. Co nejvíc (pokud možno všechno), co nejvíce teroristicky deformované. Ale mastí jiné ingredience. Přiznání, že v Americe po koncertech vždycky vyrabovali obchody s r'n'b a starým funkem, je pro tuhle desku zásadní. Žádný elektronicko-kytarový paranoia opus. I když v Somebody Needs You zpívá Greg Dulli (ex-Afaghan Whigs) úplně jako Bobby Gillespie. Tahle deska je mnohem přímočařejší, jednodušší, veselejší, otevřenější a ženštější. Skvělá je ovšem skoro stejně jako ta první. Kdybych chtěl být za idiota, řeknu, že je postmoderně úžasná. Ale já to neřeknu. Zároveň se potvrzuje, že už i taneční scéna se vrací ke svému ocasu. I Lo Fi's se podívali do vnitřností začátku devadesátých let a při Lo Fi's In Ibiza si možná vzpomenetena některé skladby projektu Snap. A Feel What I Feel pro vás začíná velmi nadějně, ztrácím levé křídlo a přemýšlím o ústupu, jenže tu nastoupí ženy s šátky - refrén spojující nepochybné odkazy na Kylie Minogue v osmdesátých a Cher devadesátých letech. Jestli je to sranda, nebo to myslí vážně, vám neřekne ani nanoru. Mně se líbí skladby odkazující k minulé desce (What You Want, Tied To The Mast), ale co vy řeknete na Feel What I Feel, Lo Fi's In Ibiza nebo p-funkovou Deep Ellum... Hold On? Nálada se změnila. Don't Be Afraid Of Love je mnohem tanečnější právě v náladě. Sice posmutnělé, na odvrácené straně, ale v náladě sedmdesátých a osmdesátých... devadesátých let ve funku a popu a elektronice. Mohl bych ta alba rasově vymezit na bílé (1998) a černé (2002), ale nejjasněji vám ten rozdíl demonstruju na názvu. První se jmenovala 'Jak zacházet s ustřelenou/sjetou myslí', tahle radí 'Nebojte se lásky'. Jo, největší nezávislost je - když se vám chce -, nebát se jít s většinou.




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/04