7.11.2001 | Autor: Petr Nožička

Cooking Vinyl/Mute CS (60:33)
Jedenapadesátiletý Skot Jackie Leven zažil mnohé. Jistou slávu jako frontman Doll By Doll, ještě předtím neúspěšné sólové počátky (pod pseudonymem John St. Field). Téměř uškrcení na rušné ulici, po němžna čas zcela přišel o hlas, peklo heroinu i opuštění (utekla mu s dalajlámovým bodyguardem). Své provinění si odsloužil tím, že ze závislosti dostal nejen sebe. Hodně cestoval a po čtyřicítce se k hudbě naštěstí (pro nás) vrátil. Nepřipravil nás tak o skvosty The Mystery Of Love Is Greater Than The Mystery Of Death, Fairy Tales For Hard Men, loňské Defending Ancient Springs a nejnovější album. Příběhy ze svého života doplňuje známými, starobylými i docela čerstvými (a pečlivě přiznanými) citáty. Vzpomínku na toulavého otce My Spanish Dad podbarví dechovou sekcí, akordeonem vedle tepajících bicích a přírodních zvuků, rázná španělka je zdvojována mandolínou. Jindy zase hrají důležitou roli klávesy, housle a razantní rytmika. Přidá podmanivý ženský hlas (Exit Wound). Syntezátor uvede odsekávaný zpěv o nejosamělejším muži Galileje, jemuž otec naplánoval smrt v osamění. Ženský hlas, spojení Marie i Máří Magdalény, vyzpívává stesk, opuštění, očekávanou smrt kontrastující se zářící hvězdnou oblohou (Sexual Loneliness Of Jesus Christ). Už úvodními zvuky deště je načrtnuta pochmurná nálada Rainy Day Bergen Women s naříkající harmonikou a občasným zakvílením kytary. Přes její předčasnou smrt nevyznívá střední tempo Levenem dvojhlasně zpívaného Friendship Between Men And Women pesimisticky, možná i pro opakování cohenovského I'm your man. Mručení jak z ruské dumky uvede napůl smutný, napůl veselý příběh nevěry, kterou pomůže odhalit nenasytný kůň (Billy Ate My Pocket). Leven má o čem vyprávět a dělá to zajímavě. Navíc má přesvědčivý vokální projev (přes omezené možnosti hlasu) a cit pro vystavění hudebního doprovodu. Velmi prostě mísí všemožné hudební směry a vlivy, ale vždy je dovede k přirozeně znějícímu výsledku.

Leven si sám odehrál většinu kytarových partů. Obklopil se muzikanty, s nimiž už většinou spolupracoval - nejsou mezi nimi žádná super slavná jména, ovšem dovedou zahrát, zazpívat nebo vyprávět přesně to, co Leven požaduje. Znalcům by mohl něco říkat David Thomas (Pere Ubu, pak sólo), Henry Priestman (Christians a další liverpoolští) nebo houslista - veterán Graham Preskett (leckdo si jej zvával už na počátku 70. let). Nepřeslechnutelnou Deborah Greenwood kupodivu ještě nikdo neobjevil. Nástroje jsou kombinovány s různými konkrétními zvuky (vítr, cikády, déšť), ne jako s efekty, ale organickou součástí hudby. I když končí 'zahalendo smutku' (Wrapped Up In Blue) tušíte z jeho hlasu, že jej překoná. Takových desek se objeví do roka jen pár.




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2001/11