10.6.2002 | Autor: Alex Švamberk

Indies Records (58:12)
Ples upírů zachycuje koncert Ivy Bittové s dechovým souborem Nederlands Blazers Ensemble, tvořeným sólisty předních nizozemských orchestrů. Nejde o novinku, album vydal už před dvěma lety na vlastní značce holandský soubor, který si pravidelně zve originální tvůrce a neopakovatelná společná vystoupení zaznamenává. Titulů je již osm, mezi partnery nizozemského dechového orchestru se objevil například Hilliard Ensemble nebo nejrychlejší dechovka na světě Fanfare Ciocarlia. Album je zajímavé nejen pro samotnou konfrontaci dvou odlišných světů, ale též kvůli tomu, jak Ivinu hudbu, postavenou na autorské interpretaci, nazírají jiní a do jakého kontextu ji staví. O dramaturgii se postarali Nizozemci, kteří skladby Ivy Bittové doplnili úpravami Janáčkových kompozic, neboť oba pocházejí z téže země a inspirovali se lidovou hudbou. Iviny písně pak zaranžoval vojvodinský skladatel Stevan Kovacs Tikmayer. Jeho úkol nebyl snadný, už proto, že na jedné straně stáli symfoničtí hráči, uvyklí hrát z listu, a na druhé emocionální zpěvačka, která je zvyklá vlastní písně pozměňovat podle nálady. Přitom proti Ivě, disponující jen houslemi a hlasem, stál zvukově mohutnější patnáctičlenný soubor, v němž dechy doplnila rytmika. Nejpřesvědčivější jsou skladby, které si zachovaly původní charakter a jimž dechaři dali jen další dimenzi, když rozšířili barevné spektrum a zdůraznili gradaci (což je případ Francouzské). Nepřirozeně naopak působí Smích, kde žestě převzaly původní houslovou linku; doprovod je příliš akademický a chybí mu cit, s nímž se Iva doprovází na housle. To je do jisté míry i problém základního motivu Skočné a forte v Plesu upírů, kde se proti mohutné hradbě strojově pojatých dechů Iva jen těžko prosazuje. Šťastné také není rozvíjejí původních motivů, které dává úvodu titulní skladby nepřípadně bukolický ráz. Skloubit oba světy se nejlépe podařilo v Divné slečince, kde významnou roli hrají rytmika a housle. V expresivní druhé části se sice dechy výrazně prosazují, ovšem nikdy nepřekryjí zpěv. Podobně vyvážená je Polykačka nožů, byť melodie flétny je příliš průzračná, a povedlo se i V zemi neorané. Winds, které složila Bittová přímo pro holandský soubor, ukazují, že možná by bylo lépe, kdyby se na aranžmá podílela sama zpěvačka.Zhodnocení úprav částí Janáčkova klavírního cyklu Po zarostlém chodníčku by se měl zhostit odborník, v každém případě ale ladí s Ivinými písněmi. K propojení přispěla i Ivina úprava Janáčka v Čekání na tebe. Přes všechny výhrady, dané do jisté míry i tím, že šlo o jednorázový projekt, jenž by se potřeboval ještě usadit, jde o nesmírně zajímavé album.




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/06