18.10.2004 | Autor: Pavel Zelinka

Synthetic Symphony/SPV/CDirect (59:59)
Douglas McCarthy - je vám to jméno nějak povědomé? Že ne? A co skupina Nitzer Ebb? To už je jiná! Tahle anglická dvojice, která mezi roky 1987 a 1995 vydala pět dlouhohrajících desek, měla velký trumf, jímž byl právě vynikající vokál Douglase. Pevný, plný mnoha odstínů, jedinečný vokál, který v éře halení hlasů zpěváků EBM různými efekty této berličky využít nemusel. Za téměř deset let od rozpadu domovské kapely se ozval pouze jako hostující vokalista na desce Alana Wildera (ex-Depeche Mode) Unsound Methods a pak už ticho.
Až v roce 2002 požádal někdejší vydavatel Nitzer Ebb o remix Terence Fixmera, který pojí ve své sólové tvorbě techno a EBM vlivy. Znáte, jak to končí. Po dvou letech je tu společné album a turné. Jak nakonec spolupráce dopadla? Popravdě řečeno, nemastně neslaně, a to především zásluhou pana Fixmera. Ten není schopen složit písničku, pouze track, minimalistický, postavený na strojových rytmech (které během celého CD zůstávají stále stejné) a již zmíněném mixu techna a EBM. Nečekejte žádné melodie, jen vrstvení energie. Dostáváme se tak paradoxně o 20 let nazpátek, kdy Nitzer Ebb podobnou hudbu skládali. Dnes se píše ale rok 2004. Douglas McCarthy se snaží, vymění během hodiny snad dvacet způsobů zpěvu, deklamace, šepotu či řevu. Ždíme ze sebe to nejlepší, táhne těžký zadek plochých skladeb, co to dá (např. Destroy nebo You Want It), ale co si budeme povídat, v muzice jde především o hudbu samotnou.


Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/10