19.11.2011 | Autor: Michal Husák

Roadrunner/Supraphon (77:02)
Nikdo není nenahraditelný. Dream Theater o tom na novince podávají jasný důkaz. Nový bubeník Mike Mangini zvuk kapely nijak nezměnil, a že se jedná o album bez Mikea Portnoye, by nepoznal ani ten nejskalnější fanoušek Dream Theater. Dramatic Turn of Events vlastně není nijak překvapivé či výjimečné album. Pokud jste neměli námitky k žádné z desek od dob Train of Thought (2003), nebudete je mít ani teď. Ale platí to i obráceně. Pokud jste měli nutkání stěžovat si na jistou schematičnost nebo na přílišnou délku kompozic... Čtyři z devíti skladeb trvají přes deset minut a jejich průběh je plus mínus dopředu známý: dvoudílné intro, dramatický přechod k refrénu, kytarové sólo, klavírní sólo, změna tempa, pasáž v lichém rytmu atd. atd. Rozdíl je pouze v množství melodických nápadů, které vám utkví v hlavě po dohrání té které desky. V případě A Dramatic Turn of Events to žádná sláva není, ale tvrdit, že je to slabé album, by též nebylo na místě. Osobně se domnívám, že Dream Theater svého vrcholu dosáhli deskou Octavarium (2005) a od té doby svůj vysoký standard pouze udržují, a to se také cení.

Zlatý hřeb: Build Me Up, Break Me Down
Zní to jako: King´s X, Racer X a x dalších muzikantů, kteří svoje nástroje dokonale ovládají

Body: