30.6.2004 | Autor: Roman Jireš

Na tuzemském klonu Linkin Park nebo Limp Bizkit se zatím zdá nejzajímavější fakt to, že jeho zpěvák Noid v době psaní této recenze byl považován za známost Lucie Bílé. Což v hudební branži není zase nic tak moc originálního. Zdá se, že téhle partičce neschází ambice a sebevědomí, s muzikantskou invencí už je to bohužel o něco horší. Takových kopií světové nu-metalové a rap metalové scény už vzniklo více a Dolores Clan zjevně větší část své invence vyplývali na prznění češtiny v názvech svých skladeb jako otázzky, blow.dit či volney pohyb. Kapela známá také v souvislosti s nevydařeným filmovým hororem Choking Hazard působí na debutové nahrávce studeně, přestože všichni dělají, co mohou, aby dali najevo, jak jsou cool a crazy. To však jde mnoha jinými způsoby než laciným výpadem proti komerční televizi (Alarm-me-check) nebo naivními didaktickými texty.


Tahle zoufale nepůvodní parta posluchače obšťastnila i dvěma skrytými bonusy neuvedenými na obalu (taky omšelý fór), z nichž ten první, jakýsi hispánský gangsta rap, konečně obsahuje náznaky důvěryhodných emocí. Ovšem v závěrečné skladbě s textem "...jedu za Dádou, roštěnkou mlááádou," už zase siláctví nebezpečně hraničí s trapností.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/06