20.9.2003 | Autor: Michal Husák

Dlouho očekávaný den zúčtování nastal a pomyslný souboj o premiantství v ranku atmosférického orchestrálního black metalu mezi ostrovními Cradle Of Filth a Seveřany Dimmu Borgir konečně dospěl k rozuzlení. Z historického hlediska už nikdo nevymaže, že to byli Britové, kdo danou kategorii "vynalezl" a vycizeloval k lesku, zatímco Dimmu Borgir původně spíše naskočili na trendovou vlnu a nechali se vézt. Prosté srovnání aktuálních řadových alb ovšem hovoří jasnou řečí. Norové mají poprvé za dobu vzájemné rivality navrch, a to znatelně.


Death Cult Armageddon je brilantní výtvor. Pramálo záleží na tom, že nejeden moment stojí spíše na thrashovém výrazivu. Jednotlivosti prorůstají do majestátního monolitu a v mysli posluchače klíčí řada pestrých podobenství. Mimořádnou pozornost zaslouží to, s jakou přesvědčivostí kapela zabudovala do agresivních metalových základů orchestrální symfonické prvky (v podání pražských filharmoniků!). Pomineme-li specifický projekt deathmetalové symfonie Waltari, možná poprvé zní obě složky takto integrálně a sounáležitě. S Hollenthon či Emperor nelze tak docela srovnávat, protože jejich díla vznikala metodou samplingu. A propos, Emperor. Vrcholná kompozice alba Progenies Of The Great Apocalypse má neobyčejně blízko k jejich pojetí.


Ovšem jak je nahrávka na jedné straně opulentní a rozmáchlá, tak jí v patřičných momentech neschází pokora. Uvědomíte si to především v okamžiku, kdy probleskne funkční a efektní, nicméně velmi decentní elektronický sampl, nebo v souvislosti se střídmým využitím Vortexova melodického vokálu. Dimmu Borgir natočili album, od kterého od prvního tónu k monstróznímu finále Heavenly Perverse nebudete moci odtrhnout.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2003/09