23.5.2002 | Autor: Leoš Kofroň

Verglas Music/Globus Music (68:48)
Ony si ty artrockové potvory nedají pokoj a nedají. Nejenže jejich dávné fosilie dosud drží vcelku obstojně pohromadě - ani náznak, žeby je měl rozdrolit dech dějin. Ještě se čas od času probouzejí k aktivitě a mají i řadu mladších následovníků.

Samozřejmě, Oliver Wakeman, jeden ze synátorů Jeho Veličenstva Ricka, musí mít klávesové trylky zakódované už v DNA. Avšak co se týká dalšího virtuosního prohaněče prstů po klaviatuře Clivea Nolana, ten se prostě ke své úchylce dopracoval sám, což lze doložit i jeho aktivní účastí v na podobnou notečku naladěných souborech Arena nebo Pendragon (jen tak na okraj: každému, kdo se při pouhém vyslovení pojmu progresivní rock okamžitě neobsype kopřivkou, lze při plném vědomí zejména prvně jmenovanou kapelu vřele doporučit).

Oba se při práci na společném díle sešli poprvé již před třemi roky (album Jabberwocky). Tehdy se nechali inspirovat básní o draku jménem Žvahlav anglického spisovatele Lewise Carolla a i tentokrát u zrodu jejich hudebního projektu The Hound Of The Baskervilles stála literární předloha neméně proslulého krajana, a to legendární detektivní román Sira Arhura Conana Doylea.

Upřímně řečeno, hrůzu a děs tohle koncepční album nikomu asi nenažene a kdyby přece, tak určitě ne kvůli krvelačným tesákům psí bestie, která řádí v bažinách kolem zámeckého sídla Sira Henryho Baskervillea (mimochodem, libreto této postavy si zazpíval Bob Catley, jehož jméno je spojeno se skupinou Magnum, a který již účinkoval i na zmiňované předchozí desce obou protagonistů). Charakteristické znaky bychom totiž mohli klidně opsat z  nějaké čtvrt století staré slohové práce na dané téma: obdivuhodná interpretační suverenita, velkoryse pojaté plochy se zvukomalebnými ornamenty, propracované melodické motivy, v nichž dochází k symbióze kláves a elektroniky s klasickými nástroji (zde nejvýrazněji housle a flétna), současně však i nepřeslechnutelná rozvleklost výplňových pasáží a tedy i kolísavá energie, čímž se zamýšlená celistvost kompozice rozpadá na několik skutečně vynikajících vrcholů a o poznání matnější zbytek.

Co s tím naděláme. Pes se nažral a posluchač (až na ztráty v povolené normě) zůstane bez úhony.




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/05