5.6.2002 | Autor: Alex Švamberk

SPV/Globus (69:10 & 62:37)
Spolu s novou desku Annihilator Waking The Fury vydala firma SPV kolekci remasterovaných alb z devadesátých let. V té době by mohl Jeff Waters sloužit jako příklad zapáleného metalisty, který se navzdory nepříznivým okolnostem nevzdává a drží prapor žánru vztyčený. Nejenže se mu v roce 1993 opět rozpadla kapela, ale ještě přišel o smlouvu s vydavatelem. A tak se nejen postavil k mikrofonu, ale na čtvrté album King Of Fhe Kill nahrál všechny nástroje s výjimkou bicích, za něž usedl Randy Black. Přesto deska nedopadla špatně; Jeff Waters se nesnažil ukazovat jen, jak hbitémá prsty, ale dbal na patřičný důraz tedy v rámci žánru. King Of The Kill se nese v duchu klasického metalu, a tak vedle tvrdé úvodní tvrdé skladby The Box na desce najdeme i skladby s akustickou kytarou jako Bliess, Hell Is War, Catch The Wind a Speed. I odsekávaný Annihilator a důrazné 21 zjemňuje refrén. Přesto albu energie nechybí, i když s odstupem let působí trochu chladně.

Remains natočil Waters o čtyři roky později zcela sám. Bubeníka nahradil automatem, což udalo charakter alba, které je ještě chladnější a technicistnější než předchozí opusy. I když využití bicího computeru představovalo slepou uličku, nelze pominout, jak velký krok na něm Waters udělal. Přestal oživovat postupy klasického heavy metalu (i když melodické sólo si občas vystřihl) a vsadil na důraz a tvrdost často vysloveně sekaných riffů, což podtrhnul agresivnější a hrubší zvuk jeho nástroje. Zkreslení, ovlivněné postupy trhashindustriálních kapel, místy měnilo jeho zvuk k nepoznání a otevřelo cestu k současné tvorbě Annihilator.

Zvuk remasterů je dobrý, rozhodně předčí originály. Bonusy jsou ovšem chabé, přidané písničky představují skutečně odpad a Watersovy slovní výlevy je lepší neposlouchat.

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/06