13.5.2002 | Autor: Ondřej Váša

Interscope Records/Universal Music (48:17)
It's started to happen, it's started to change; with the movement upon us, hope we make it o.k. If it takes a life or a couple of days, it's coming in a relative ways. This electric guitar hanging to my knees; a couple of verses I can barely breathe. But it's all right, it's o.k. It's coming together in relative ways, zazní ve skladbě Relative Ways a skorem by to mohlo být krátkým manifestem čehosi, co čím dál tím více vypadá jako propukající vlna rock'n'rollu, jakým byl ve zlatých časech v 70. či 80. letech na druhé straně oceánu. The Strokes, Black Rebel Motorcycle Club, At The Drive-In. Podobné pozice a stejný zápal ve tváři mladých vojákůza očistu hudby. Přísahy na stejné hrdiny. MC5, Television, The Stooges, Fugazi, Pixies, Velvet Underground.

Fakt je, že mi to připadá trochu divné. Ne snad, koho může taková hudba ještě dnes zajímat - je bezpochyby krásná a svou krev čerpáze šlechtických rodin žánru, krom toho v záplavě pozlátek se nutně musí najít následovatelé svatých Františků rock'n'rollu. Spíš mne napadá, jestli jsou ony kapely tím, na co jsme čekali. Jestli právě ony nám mají nalít čistého vína do vyschlých chřtánů.

Poklidný klavírní úvod Invocation, který svou ozvěnu najde v dovětku Source Tags & Codes, obepíná celkem jedenáct skladeb, krátkých co do stopáže, hlubokých co do obsahu. Marek Kukla řekl v minulém čísle většinu podstatného. Čtveřice kluků se zjevně učilaod Sonic Youth (kytarové vazbení a drobné epileptické rozehry), Fugazi a zejména Pixies, které evokují nejen melodickými tklivými nápěvy, ale i naladěním kytar, které stručnými, ale navýsost působivými linkami tvoří páteř písní a zároveň působí kolikrát jak nájezdy na dálnici refrénu. Pixies slyším na desce všude, někdy jako kdybych zaslechl Iggyho (Baudelaire) nebo snad Davida Bowieho, ale možná se mi to jen zdálo. Poetika těch skladeb je obyčejná, jak tehdy (zas to slovo) bylo dobrým zvykem. Dát dohromady slušnou písničku, odehrát ji a jaképak cavyky navíc. Písničku o holce, která se změnila k nepoznání, dětech, co střílejí do spolužáků ze špatně schovaných pušek svých tátů, básnících diktujících modernost anebo pocitech zmaru ve městě, kde člověk vlastně neví, do čeho by hrábnul.

Výše uvedená přirovnání nejsou nucená; nejedná se o krátké vzpomínky, jako když se hýbou záclony, ale hned o celé kompozice, z nichž každá je spíše než cokoliv jiného zručnou a zvučnou variací. Variací na dané téma, kde autentické prostředí musí být z důvodu ztráty nahrazeno kulisou. Jako kdybychom jeli za město vzpomínat na venkov, který už tam dobrých sto let není. Mám prostě neurčitý pocit, že se nám z vytoužené obyčejnosti po posledně známém vzoru stalo evangelium, které už není ničím jiným než obyčejnou idylou.

Deska Source Tags & Codes a její souputnice se mi vážně líbí, vážněmi připadají všechny moc pěkné. Jenže pokud člověk touží po kapele, která by byla našimi vlastními Pixies, nechce kapelu, která hraje a je jako Pixies tehdy před léty. Mohu sice skrze krátké kompozice poslouchat nikdy nenatočená alba Television, The Stooges nebo Franka Blacka, ale je to jen, jako kdybych vzpomínal na dobu, kterou jsem nezažil. A ani na hýbající se záclony nejde koukat celý den.




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/05