3.2.2005 | Autor: Michal Husák

Universal Music (51:45 min.)
Už je to téměř deset let, co finských spolek cellistů hrajících nadupané úpravy metalových skladeb pořádně zamotal hlavy rockovému publiku. Z kuriozitky a senzace se postupem času stalo zavedené těleso s velmi silnou pozicí a nezaměnitelným rukopisem.
Prvotní model kapely stavěl na efektním fórku, jehož pointa spočívala v tom, že hity skupiny Metallica byly přearanžovány a prezentovány výhradně za pomoci čtyř violoncell. Netřeba dodávat, že původní energie a agresivita se nevytratila.
Tento koncept se ovšem rychle rostoucí skupině stal záhy těsným, a tak následovaly víceméně logické a přirozené vývojové kroky. Tahoun skupiny Eicca Toppinen se postupně zlepšoval jako aranžér, vybíral z pestřejší škály repertoáru (k Metallice přibyli mj. Slayer, Faith No More, Sepultura, ale i klasik Edward Grieg), stále více si věřil i jako autor a postupně s kolegy dospěl k názoru, že je nezbytné použít i zvuky dalších nástrojů - zejména bicích. Nejzásadnějším průlomem ale bylo zapojení lidského hlasu. Pro speciální edice začala Apocalyptica pořizovat zpívané verze svých singlů - za pomoci např. Sandry Nasic z Guano Apes či Niny Hagen.

Stejně jako u dřívějších alb platí, že eponymní novinka přirozeně navazuje na předchůdce Reflections. Materiál opět stojí na dravé metalizující rytmice, jedné skladby se opět zhostil legendární bubeník Dave Lombardo. Kapela (po několika personálních změnách v průběhu kariéry dnes už ve třech - vedle ústředního dua Eicca Toppinen / Paavo Lötjönen v poslední době působí Perttu Kivilaakso) hraje výhradně původní materiál. Ten se stále více blíží typické rockově-písňové struktuře, pohostinské nástroje se starají o pestrost aranží a poprvé v historii těleso vzalo ve dvou písních na milost zpěv coby základní stavební prvek. (Dříve byly linky přidávány dodatečně, pro de facto "bonusové" verze písní). Ve skladbách Bittersweet a Life Burns! můžete slyšet Ville Vala z H.I.M. a Lauriho Ylönena z The Rasmus, pro trpělivé pak album skrývá skrytý bonus, v němž zpívá Marta Jandová.
Dá se říct, že Apocalyptica vlastně (k)rok za (k)rokem postupuje nevyhnutelným směrem. A byť každý z oněch krůčků představuje dílčí ztrátu z originality, pořád jde o kapelu s neobyčejně výrazným charisma a ojedinělým rukopisem. Bude pro ni čím dál obtížnější ještě něčím posluchače překvapit, ale popravdě... od zavedených hvězd už se překvapování snad ani moc nečeká.


Body: