3.9.2004 | Autor: Roman Jireš | sekce: publicistika Při návštěvě kapely Wohnout ve studiu Nouzov v polovině srpna se nezdálo, že je tahle parta právě uprostřed práce na albu Rande s panem Bendou, které by se mělo objevit na začátku října. Matěj Homola v teplém podvečeru montoval skateboard, Jan Homola dolaďoval náhledy obalu a Jirka Zemánek seděl v místní restauraci nad jídlem jménem Brambory Marka Ebena, "Zjevně to má Marek rád horké," konstatoval nad kouřící miskou. K rozhovoru se nedostavil bubeník Fenek Steiner, který zůstal ve studiu u počítače. "Stejně by nic neřekl, vždyť ho znáš," smál se Matěj Homola.

Ukázalo se, že kapela ve vesnici třicet kilometrů od Prahy, kde se nachází nahrávací studio SONO, nežije jenom přípravou čtvrtého alba. Najde si čas i na koupání v Berounce, výlet na Křivoklát, návštěvu skateparku v Kladně či lomů nad Berounem i cesty do krámu v nedaleké Unhošti, "Ale k večeru jsme ve studiu a pracujeme na desce," upozorňoval Honza Homola.

Vedle natáčení stíháte i koncerty. Viděl jsme vás na Sázavafestu, ale nejen mě jste chyběli na Rock for People v Českém Brodě...

Matěj: Tam jsme hráli každý rok, ale letos nás pořadatelé chtěli tak ořezat na honoráři, že jsme museli říct ne. My se vždycky snažíme najít nějaký kompromis, ale tady to prostě nešlo.

Honza: Pak se objevily fámy, že jsme odmítli účast Brodě jenom kvůli penězům, ale tak to přece není. Vždycky hraješ za nějaký honorář...

Jirka: Ale na Rock for People nám tentokrát nabídli opravdu extrémně málo.

Matěj: Tenhle festival pro nás byl vždycky taková srdcovka.

Honza: Nám to nakonec stejně nedalo. Zaplatili jsme si lístky a zúčastnili se festivalu jako diváci.

Nepřišli jste o nějaké koncerty kvůli práci na nové desce?

Matěj: To ani ne, ale ovlivňuje to náš program, kterému se nemůžeme nijak extra věnovat.Takže přes týden točíme a o víkendech hrajeme. Špatný je pro nás to, že nabízíme starý písničky.

Jirka: Mám pocit, že lidem už to trochu začíná vadit.

Honza: My se vlastně koncertníma písničkama přes týden vůbec nezabýváme, takže vystoupením potom říkáme "veřejné zkoušky".

Baví vás to?

Matěj: Vždycky se člověku hodinu a půl hrát nechce, ale těch deset písniček, který hrajeme, máme fakt rádi.

Pojďme k desce. Má ji předcházet singl. Myslíte, že ho už v září uslyšíme z rádií?

Matěj: To by se něco v těch rádiích muselo změnit!

Honza: Ale je pravda, že za poslední dva roky se to trochu někam pohnulo. Hraje se třeba nu-metal...

Matěj: Jenže nás hrají spíše regionální rádia, kde rotujeme celkem dost. Ale v rádiích, které udávají trend, nás neuslyšíš. Ale nás to moc netrápí. Nechceme moc dělat ústupky. Máme třeba novou písničku, která by klidně mohla být singlová, jenže s textem "...krásný léta šedesátý, když mi ještě stál..." se do rozhlasu asi nedostaneme.

Vydavatelská firma vás netlačila ke změně textu?

Matěj: Ne, řekli jsme, že nebudeme dělat ústupky a firma to akceptovala. Jsem rád, že Wohnout se dostal tam kde je bez umělé podpory rádií. My jsme si všechno vyjezdili po koncertech.

Do studia jste přinesli podklady pro rekordní počet patnácti písniček. Čím to, že se vám tak skladatelsky dařilo?

Matěj: No, dařilo. Mělo se začít točit na konci června a ještě v dubnu jsme měli sotva pět kusů. Už jsme z toho skoro byli zoufalí, ale během května se najednou udělalo snad deset věcí. Změnili jsme trochu autorství, také Honza začal psát texty a hudebně se na materiálu podílíme tak nějak dohromady.

Pozná posluchač rozdíl mezi bratry Homolovi?

Matěj: Honza si některé své věci nazpíval, ale lidi podle mě rozdíl příliš nepoznají.

Vy jste se nikdy nepovažovali za velké zpěváky, ale na koncertech to nezní špatně.

Matěj: Náš problém je v tom, že naše hlasu nemají barvu. Takovou, jakou má třeba podle mě Dan Bárta. O něm se dá říct, že je zpěvák.

Honza: Nějak se můžeš časem naučit zpívat, artikulovat, zkoušet různé techniky, ale barvu hlasu nevezmeš nikde. Tu buď máš a nebo ne. My to doháníme sborovými refrény.

Pokud název vaší nové desky opravdu vzniknul tak, že si po nedělním obědě nejmenovaný člen kapely nekontrolovaně říhnul a pronesl onu větu Rande s panem Bendou, pak by mě zajímalo, jak vznikly názvy předchozích tří alb.

Honza: Určitě všechny vznikly spontánně. Jak vznikla Cundalla si už vůbec nepamatuju, Zlý noty na večeři nějak vyplynuly z refrénu písně a Pedro se vrací vznikl název dokonce dřív, než samotná skladba.

Jaký jste zaznamenali ohlas na vaší poslední desku?

Matěj: Dobrý. Asi to bylo tím, že mezi Pedrem a Notama nebyl hudebně tak propastný rozdíl, jako mezi Cundallou a Notama. Tehdy nám někteří vyčítali, že jsme vyměkli, Pedrem jsme příznivce tolik nezaskočili. Takže ohlasy v pohodě, ale znáš to. Nikdo ti do očí neřekne, že jsi natočil sračku!

Kde kdo už točí DVD, co vy? Vždyť Wohnout je taková výtvarně vděčná kapela.

Jirka: Už to začínáme řešit. Nedávno jsme o tom mluvili, že nechceme mít jenom nějaké sestřihy z koncertů.

Matěj: Počítače jsme koupili, kamery máme, takže s tím něco začneme dělat. Ale až doděláme desku, který teď máme plný hlavy.

Co obal nové desky? Na těch jste si vždycky dali záležet.

Matěj: Dělá na něm brácha a vypadá to dobře. Já nesnáším takové ty obaly, co jsou dvojlist a půlka informací je o sponzorech. Toho se vyvarujeme.

Wohnout byl jednou z prvních kapel, která podepsala před lety smlouvu s velkou firmou. Pamatujete se na ten poprask, jaký to tehdy vyvolalo?

Matěj: Pamatujeme a moc tomu nerozumíme. Vydáváme u Sony čtvrtou desku a rozhodně proto nejsme komerční. Možná nám firma pomohla s promo, dostala nás do nějakých časopisů, ale nikdy nás do ničeho nenutila. Proto nechápeme tu velkou vlnu kritiky, která se na nás valila s naší první deskou Cundalla.

To už je pryč. Teď jste pro některé až kultovní kapela...

Matěj: Tohle slovo nemám moc rád. Kultovní kapela může být taková Sepultura, která vytváří určitý styl, ale ne my.

Také jste si prošli obdobím, kdy šla návštěvnost vašich koncertů dolů?

Honza: Jistě, nejhorší to bylo tak dva roky od vydání Cundally. Měli jsme špatné kritiky a ještě k tomu nechodili lidi...

Matěj: Už nás napadalo, jestli má vůbec cenu to dělat. Naprostý rekord jsme udělali v Podbořanech, kde na nás nepřišel vůbec nikdo. Tam byl jen zvukař a barman! Pak se to jakoby zázrakem změnilo a od té doby s návštěvností koncertů nemáme problémy.

Asi ne, když křest desky chystáte ve velkém sále pražské Lucerny!

Matěj: Dostali jsme se do stádia, kdy dvojitou Akropoli máme vyprodanou týden předem, takže musíme do větších sálů. A v Praze jich zase tolik není - Abaton je strašně neosobní, Brumlovka se hodí spíš na házenou než na hudební koncerty, takže zbývá Lucerna. Křest by se tam měl konat 18. listopadu.

Uvažujete o hostech?

 

Matěj: Určitě, chceme, aby to pro lidi bylo co nejpestřejší. Měl by to být například Fanánek, který je spoluautorem jednoho z textů, rádi bychom tam měli Divokýho Billa, lidi z Vypsané fixy a podobně. Prostě kamarády.

A Lenka Dusilová?

Honza: Ta s námi nazpívala jednu píseň, ale bohužel v době křtu bude v Americe. Škoda. To je naprosto výjimečná zpěvačka.

Matěj: Jedna ze skvělých věcí na hudbě je to, že se člověk dostane ke spoustě lidí, které obdivuje. Takhle jsme se například při natáčení televizního pořadu Na Kloboučku seznámili s Michalem Pavlíčkem, který pro nás se starým Pražským výběrem byl vždycky takovým vzorem. Spolupráce s ním nás nadchnula a dá se říct, že i trochu nakopla k tomu, abychom zase začali trochu cvičit na kytary!

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/09